media naranja

4' 33''

2012-02-11T18:58:00.000+01:00

sedim a koukám a nic se neděje. v ten okamžik. nevyřčený věty pomalu namrzaj na zábradlí jako sněhový vločky.

nejlíp jim bylo, když nevěděli, co dělaj.
jenom se potkali a neznělo to špatně.

jedeme s bsk do brna, učím se o baroku, pak zavřu oči a myslím na to, jak jsem byla malá, usmívám se. z flédy pěšky k nádraží, no tak se nezlob, v mých frajerských rukavicích mi omrzají prsty a město je tichý jenom pro nás dva.

na líšeňský balkón z jihu svítí slunce. mohla bych tady stát a kouřit do konce světa (nebo aspoň do soumraku). takových vteřinových zjevení. zůstat takhle. teď teď teď. zen, bílý pláně a malevičův černý čtverec.

na zimě mám nejradši pánské svetry.

klid, dva týdny jsem neviděla zprávy, kroutím se v křesílku z ikea a ohřívám nohy o trubky topení, dvě nástěnky polepený malými chytrými papírky a v hlavě vcelku prázdno. někdy mě děsí, co všechno je mi jedno.

jsem vzhůru před sedmou, budík zvoní o půl devátý a nejvíc se mi bude chtít spát v deset. knihy, jizvy, myšlenky a celej ten cizí vesmír, do kterýho nakukuju, půlku ho tušim a zbytek ani to ne. možná jsem si vždycky svuj život představovala takhle nějak. i s těmi zmatky a rány co chutnaj jako cigáro bez filtru na prázdnej sevřenej žaludek, i s čínskou polívkou a ještě dvojku?

toužím po červených šatech a tanci.

emo kid

2012-02-08T22:21:00.002+01:00

řítí se do průšvihu a nablble se přitom usmívá, protože by to byla strašná nuda, kdybychom neměli čeho litovat. curiosidad y dudas.

aritmetická zvláštnost: dva polovztahy překvapivě dohromady nedávají jeden vztah, zato dvojitý potenciál pro špatný konec.
pozor klišé: "nechci ti ublížit" se používá výhradně v případech, kdy už se tak stalo, nebo to k tomu alespoň neodvratně směřuje. potkat někoho, kdo je v ještě větších sračkách než já - volám jupí a můj spasitelský syndrom radostně poskakuje, ano, ano!
a ta sebedestrukce, která tak poklidně dřímala a pravidelně oddechovala, začne v koutku vrčet.

tvrdím, že jsem velká holka, mám rozum a pud sebezáchovy. ale.

tvrdím, že jsem hrozně dlouho nelhala a když, tak akorát sobě, jenže kdybych lhala víc, možná by všem bylo lépe. ať to bolí jak chce, dokud to bude bolet jenom mě. i když, ještě pár morálních kocovin a už to přemoudřelé superego odbouráme úplně. svědomí je třeba delegovat. (já jsem prostě sobecká svině, říká děvčátko v minachu.)

příště trochu přesněji formulovat přání vysílaná k nebi.
chci muže bez ale.

plakat, aniž bych si všimla, že je mi smutno, je pořád tak nějak snesitelnější než neplakat, když by se mi chtělo, a pocit, že jsem naživu, je v únoru docela výhra. tahle zima je nejdivnější z divných a v brně fouká tak ledovej vítr, ale občas je fakt krásný světlo.

(před posledníma státnicema jsem ležela v nemocnici, tohle je vlastně docela legrace.)

you wake up in brno

2012-01-31T18:23:00.000+01:00

it's always darkest before the dawn (pracovní hypotéza).

devadesát velryb uvízlo na mělčině, hlásím a oči mi slzí únavou. natvrdo usnu v metru a už ani nemluvim. probudím se o pět hodin později s panickou hrůzou, že jsem přehlídla konec světa. se jmény blízkovýchodních prezidentů před očima. s divným cvaknutím uvnitř hlavy. a pak pár hodin koukám do zdi a brečim.

nevyspalá realita je divná - copy of a copy of a copy. nevyspalá pláču a klepu se, troska, ale zas rozumim dekonstrukci a napadaj mě dobrý věci, který si ale po probuzení nepamatuju. muj mozek dělá nejlepší drogy. je strašně těžký věřit tomu, že člověk je víc než shluk biologických potřeb a společenských vlivů. filosofie je metafora a přežitek.

tyhlety kavárenský hlubokomyslný debaty, nějak jsem pozapomněla, že z toho jedné taky může bejt trochu smutno. svoboda je zodpovědnost a největší omezení je žádná omezení nemít.
tolik lidí řeší podobný křižovatky, jako já, na tolika rozdílných úrovních. asi je na to taková nějaká doba, na odhazování iluzí a střet s realitou. kritizuješ mě za to, co děláš sám.

po stokrát opakovaném "to bude dobrý" už slýchám i "vypadáš hrozně, běž si lehnout". vděčná těm, co se o mě v krizích starají, a těm, co se neptaj. až se z tohohle stavu proberu, všem se nám hrozně uleví, jenom já se možná budu divit. někdy bych přísahala, že se mi to jenom zdá. hlavu plnou útržků.

k snídani polívku a k večeři gumový medvídky. kdy jsem naposledy neměla chuť se opít? ne zas tak mladičká ne zas tak básnířka. hoď po mně kamenem.

čekám, kdy mi to přeroste přes hlavu. kdy opravdu udělám nějakej průšvih v práci, zapomenu klíče od druhého bytu, kdy odněkud odjedu, aniž bych tam dokončila to, co jsem potřebovala, kdy mi ujede autobus, kdy mě přejede auto. kdy se skutečně probudím na neznámym místě s totálně vymazanou pamětí. zatím se nic nestalo, jsem v pořádku, děkuji za optání.

chtěla bych jít někam bosa a chtěla bych ležet na trávě. když je mi zima, vzpomínám na to, jak jsem chodila v plavkách po trenčínském letišti.

je třeba přestat se nacházet v textech psích vojáků. dva týdny do státnic a mně se chce spát. je třeba studovat a dělat správná rozhodnutí. je třeba gumovat tužkou psané poznámky z knih.

zapomněla jsem se objednat na neurolgii. ironic.

soundtrack: Fugazi - Ex-Spectator
Psí vojáci - Chce se mi spát
Florence + The Machine - Shake It Out
Radical Face - A Pound of Flesh

for the record

2012-01-23T03:56:00.000+01:00

věci se dějou rychleji, než je píšu, nebo možná stejnou rychlostí, jak o nich myslim. klouže mi realita a v koutech jako chomáče prachu nacházím rady do života a bizarní komplimenty.

z lednů a únorů mám jen málo vzpomínek. chtěla jsem napsat svojí budoucí já, že je to hnus, ale že to zvládnu. že už jsem si dlouho nepřipadala tak silná a dlouho jsem neměla takovou podporu, jako teď. a jak je to skvělý, že můžu ty svoje věci někomu sdělovat a někdo mě bude poslouchat. a jak mě těší, když mi lidi říkaj, že dobře píšu, i když potom každý písmeno vážím dvakrát tolik. a že jsem vděčná za kamarády, co mě ve čtyři odpoledne lákají na absinth, a za ty, co mi utíraj brejle od deště, když mám plný ruce.

rozum je makovej korálek a mozek je prostě jenom divnej. pletu písmenka, vynechávám písmenka, vynechávám slova. nemělo by se psaní naopak čím dál tím lepšit? jsem zmatená, zapomínám věci a jednám automaticky aniž bych o tom věděla. je to fascinující, ale trochu děsivé. ztrácím přehled o tom, kdy a kde a proč a kdo jsem. divně spim a myšlenky z práce nechávám někde v chodbách metra nebo hlavy. budim se rozmazaná. kolik dní člověk potřebuje na nádech?

jsem morálně flexibilní, což zní líp, než jak to je. moje schopnost zamilovat se má svoje meze. moje schopnost nezamilovat se má svoje meze. cynici o sobě neříkají, že jsou cynici.

pět důvodů, proč se lidi dávají dohromady podle bsk:
láska, přitažlivost, zvědavost, rezignace, zoufalost.

na únavu je čaj, cukr a hudba.
na úzkost je alkohol a sex.

vážky

2012-01-12T02:14:00.000+01:00

samoa kvůli přechodu do nového časového pásma zrušila jednatřicátý prosinec. napadlo mě, s neveselými nočními stavy a nedostatkem spánku, se dvěma závěrečnýma pracema, se zkouškama a státnicema na krku, jestli bychom třeba nemohli zrušit leden a únor. vždycky mě fascinovalo, jak je čas arbitrární. konstrukt. vždycky mě fascinoval čas.

práce mění moje psaní. i esemesky po sobě čtu čtyřikrát, jsem posedlá gramatikou a zároveň se mi zdá, že jsem nikdy nedělala tolik hrubek (těch odporných, za který bych si vždycky nafackovala).

práce mění moje myšlení. a praha, která po třech letech přestala být místem víkendových radostí, mění mě. jsem dost konformní na to, abych po osmi hodinách v kanclu vytuhla doma u televize a byla tak spokojená. jsem dost povrchní na to, abych přestala nosit alternativně vypadající hadry a koupila si makeup. jsem dost konzumní na to, abych přestala tvořit, přestala žasnout, přestala myslet. a děsí mě to. že ztratím smradlavý hospody a (pseudo)intelektuální debaty pro fancy bary s dražším pitím a až moc dobrou společností, ze kterých je úplně stejná kocovina. děsí mě moderní žena.

přišlo to zčistajasna jako jedno z těch cestovních vnuknutí někde za velkým meziříčím a já z toho od tý doby dělám vědu. protože je fajn se bavit o jídle, oblečení a filmech, ale někdy se chci taky bavit o filosofii a stavu světa. někdy chci koukat na seriály, ale někdy taky chci jít do divadla nebo na procházku, ale zároveň jsem sama moc líná na to vstát z křesla. stejně jako jsem na gymplu četla víc knih a psala básně, a teď je z toho jen nostalgický pousmání. možná v sobě nemám dost vyjímečnosti, invence, odvahy, možná jsem ve skutečnosti nudná a obyčejná slečinka ze střední vrstvy, kterou můžou spasit jen ti správní lidé a správná místa.

a tak mám filosofické dilema mezi městy a mezi čím vlastně? normalitou a pestrostí. pohodlím a objevováním. naivitou a pragmatismem. nevinnými studentskými roky a dospělostí? pocit, že stojím na křižovatce a že když teď odejdu, už se nevrátim.
což je možná scestný.
a samozřejmě vim, že se to vyřeší samo, že nemám tlačit řeku, která teče sama, a že prozřetelnost má plán.
...
a pak ty pocity vlastní nedostatečnosti a komplex "té ošklivější kamarádky". ale to je evergreen, kterej se nikdy neomrzí.
...
normálně bych byla napsala nějaký hořkosladký výpis z účtu loňského roku, ale tentokrát to nejde a nechci. byl to rok zasažení bleskem, po kterym zůstala jizva, mravenčení a rozbřesk. nejtěžší a nejkrásnější rok. už dlouho jsem neměla tak ráda život. (chóóó, toho patosu, teď abych si šla umýt ruce a vypláchnout pusu)
...
myslela jsem, že jsem tak zaměstnaná, že ani nebudu mít co napsat, a teď bych toho chtěla říct ještě hodně. tak já vám to řeknu příště (word vomit alert)

soundtrack: Austra - Lose It
Florence + The Machine - No Light No Light

pijáci noci

2011-12-17T20:00:00.000+01:00

mají všichni alkoholici stejný oči?

polykat hořkost a tvářit se, že se mě nic netýká, už by mi celkem šlo. típnout všechny naděje hned v zárodku. glosovat cizí příběhy, když ten můj stagnuje. není to mozek, co v zimě zamrzá, ale srdce. jaká by to asi teď byla průtrž.
není težký zasáhnout slabý místo, když jich mám 568 a s chlastem přestává být legrace ve chvíli, kdy se opíjím ani ne do depek, jako do neveselých ambivalentních bizarností.

jsou lidi, kterým řeknete úplně všechno jenom proto, jak se na vás dívaj.

v mých posledních letošních brněnských dnech hraje žesťový kvarteto vánoční koledy a sloupy na české mají pletený návleky. kavárenská dekadence a konverzace na tenkym ledě, po kterých ráno zůstává v puse divná pachuť. absurdní stavy. ale taky záchvaty altruismu a dojímání se nad kdečím. to je vánocema, to je tou podivnou zimou a nocí.

po první ranní usnu v tramvaji a pak nevim, v jakym jsem městě. existenciální zážitky do každé rodiny.

když bylo dědovi jednadvacet, potkal holku, a už je s ní padesát let. moje narozeniny se projevují tim, že mě lidi oslovují mladápani.

soundtrack: Fugazi - The Kill

advent(ures)

2011-12-07T00:12:00.000+01:00

týdny divů. po uši v práci si stanovuju krátkodobé cíle a zvolna se sunu časem vpřed (k jaru). zenové hrabání listí, skorofilosofické debaty jako za starých časů a hrozně vtipné ale nezveřejnitelné příhody. ples, kšandy, absinth a nadranní nadrané rozhovory. spánek tu i onde a nečekaně příjemná zahraniční návštěva - uklidila jsem si v pokoji a znovu objevila pražská zákoutí (café louvre je nádherný, lennonova zeď zase vypadá k světu a nevim, proč častěji nejezdím lanovkou na petřín). pečení cukroví jako obřad, svíčky, dopisy ježíškovi a první sníh.

kousky slunce a nesouvislý střípky v mojí hlavě. po letech listování v cílkovi, knihovna, kam jsem chodila jako dítě, vrací svíravej pocit v břiše, chci ty knihy všechny a dřív jsem si jich pokaždý odnášela dvacet.

děda si pamatuje, jak na vojně v mariánskym údolí nacvičovali chemickej poplach. kasárna byly v řečkovicích a velitel kontroloval, jestli nikdo nešvindluje s plynovou maskou.

make love, not relationships.

přenašeči knih

2011-11-20T23:55:00.000+01:00

vybírám si radši tenčí knihy, protože je spíš dočtu. radši epizodu ze seriálu než celovečerák. jen krok od toho nenačínat rozhovory, které by se mohly stát příliš závažnými nebo zdlouhavými.

občas hrozně moc kouřím jenom proto, že mám ráda, když mi někdo zapaluje cigarety.

nikdy nevim, kdy byla poprvé jinovatka, protože se tu první snažím nevidět. nikdy nevim, kdy mi začalo bejt ouzko, protože si vždycky namlouvám, že je to jen chvilková slabost, pms, co já vim.

marťulje sepsala moc hezký návod k použití a zoe sbírá rady. můj krizový plán jde pomalu ale jistě do kytek. čtu knihy. občas, rozhodně ne dost často, jdu někam ven nebo cvičit. nemaluju. šla jsem jednou fotit a byla z toho tak paf, že se mi o tom zdálo (ve snu jsem zapomněla fotit na manuál a když jsem na to znova přišla, vycházely mi fotky tisíckrát barevnější než realita). nevařim. ale jím teplé jídlo. doma jsem rozdělila na: síť, pražské doma, brněnské doma, autobus mezi nima, práci, šalinu 8 a metro B.
někdy vysvitne slunce a je to jako zjevení, vzpomínka na to, jak jsem se taky mohla cejtit. fakt je ten, že žádná opatření nemůžou fungovat, protože líné podzimní nio je táááák jedno, že si kdysi její lepší část myslela, že by se tímhle měla řídit.

ale depresivní nio je zase (doufejme) lepší studentka.

alkohol, spánek a knihy ano. being social ano, pokud se počítá, že se někde opiju a pak jsem trapná.

moře fakt protivný sebelítosti a hypotetických slzí.

jsem zastáncem toho, aby se každej staral o svý narozeniny a orgasmy sám a neotravoval tím svým bližní. stálo mě hodně sil, než jsem vůbec začal mít rád sám sebe, a nemám chuť to zkoušet znovu kvůli někomu jinýmu.

jo, tady je ta rada, až se budu chtít hádat, tak mi neodporujte. ani se netvařte soucitně. prostě počkejte, až to přejde. i'm in a dark place.
soundtrack: Coldplay - Shiver

cestou dolů

2011-11-08T23:55:00.000+01:00

už mám asi patnáct centimetrů šály, je červená a nikdo jí nechce.
baví mě muži, co se musí sehnout, aby slyšeli, co říkám.
některé z krátkých vlasů mi zešedly.

letní nálada končí s letním časem. to období, kdy se všechny problémy dají vyřešit sprchou a kafem; hodinou spánku, když je to hodně vážný.
existential itch. kdy se z nás stali takoví cynici a kam prosím můžu vyhodit zbytek svých ideálů, těch, který jsem přísahala nikdy neopustit? tragédiím se směju nejhlasitěji.

jdu v pátek z pohyblivých obrazů, znepokojivý surrealistický vize atomových výbuchů a těhotných žen. na takový umění nepotřebuju drogy, nebo jich možná potřebuju hodně. tma je nepřátelská a matoucí, ve tmě si připadám ztracená a někdy i ztracená jsem. vynořím se z města jak z neklidnýho snu.
je úplně jedno, jak mi bylo před listopadem.

vyběhaný cestičky. kolem nádraží. česká. grohova. janáčkovo náměstí. z knihovny. do knihovny. vysočanská. palmovka. nejodpornější smícháč. z metra. do metra. na žižkov pro čisté spodní prádlo.

a tak mi ten Gainsbourg v osmdesátém roce v Budapešti tu Bernsteinovu desku podepsal a já to dal té slečně, co tam se mnou tenkrát byla, místo toho, abych myslel na zadní kolečka, no jen si to představte.

večírková holka, co mě chytí červenýma nehtama nad loktem a další opoj(e)ná setkání když, jak říká marťulje, korzuju a vyzařuju inteligenci.
brno jako emoční výživa, brno, který nemůžu opustit. přehled vysokých škol je sebemrskačství.

v principu jsem pro všechny drogy, řekl jsem, pro lehké i pro tvrdé, ale pouze v principu, v praxi jsem proti, promiňte, jsem buržoázní intelektuál plný předsudků, nemohu dopustit, abyste tady ve veřejné zahradě bral drogy a předváděl svou zpustlou vizáž, odpusťte, ale je to proti mým zásadám, snad bych mohl připustit, abyste fetoval doma, jako se to dělalo dřív, ve společnosti inteligentních a kultivovaných přátel, za doprovodu Mozarta nebo Erika Satieho.
soundtrack: Beth Gibbons - Funny Time of Year

vednevnoci

2011-10-29T22:16:00.000+02:00

největší sračky jsou ty, o kterých ani nevíte. příští týden bude listopad, někdy se mi špatně spí a někdy koukám do tmy a žongluju s coby kdyby. půlroční výročí.

takovýho štěstí, takovýho pozitivního přístupu, takový úporný snahy, aby muj život něco znamenal, že až nevim, jestli se to hodí. ke mně.

mám chuť: plést šálu, pít caro, jíst dýňovej koláč, zapalovat svíčky, brodit se listím, číst si, nosit tlustý ponožky, koukat na filmy, vymejšlet si. národní technická knihovna mi připomíná knihkupectví v montrealu, kam jsem se jednoho deštivého dne schovala s javorovým latté.

snažím se vytvořit z pražskýho pokoje znovu obyvatelný místo. archeologické vykopávky.

jak to udělat, aby mi nevadilo, že je polovinu dne tma? a i kdyby, pořád tu bude dost vzpomínek na tmu a písní, co bych šest měsíců v roce vůbec neměla slyšet.
loni janáčkovo divadlo a nové skladby the national. jak jsem se mohla vrátit, když mi bylo tak zle? tisíckrát položená otázka. jak to, že si člověk pořád myslí, že je to dobrý, a zjistí až zpětně, že to dobrý nebylo? na sezónní bipolaritě je nejhorší, že nikdy nevim, která část mě je ta opravdová.

když jste se na jistých místech už obrnili, je tak bolestivé se rozplakat, jako by sama přirozenost byla proti.

co jiného je láska na první pohled, než reakce duše, která se hlasitě rozplakala náhlou lítostí z toho, že ji do té doby vlastně ještě nikdy nikdo nerozpoznal?

dívka odjezdu umí jenom dálkový vztahy.

věřím, že se ještě všechny důležitý věci v mym životě nestaly. ale některý jo.
soundtrack: Devendra Banhart - Luna de Margarita

sezónně

2011-10-16T23:26:00.001+02:00

vítej ve světě dospělých vztahů, kde všichni někoho mají
(kromě tebe). dospělost je- pff, dospělost! pff, vztahy!

starý deníky jsou jako pandořina skříňka, kterou ani nemusim otvírat, aby se mi ježily chloupky na rukou. o štěstí jsem se naučila psát až daleko později a dost programově. štěstí jsem začala vnímat jinak než jen jako díru po něm až mnohem později. (a kdyby to někomu nebylo jasné, tak ano, teď-jsem-šťastná). podzim mě konfrontuje, zapomněla jsem jezdit ráno metrem přes půl prahy, zapomněla jsem chodit po městě sama, když je tma. zapomněla jsem (úspěšně) na svoje spolužáky z gymplu. lidi se nemění, jen se přes svoje křivdy a malý nenávisti usmívají čím dál tím zdvořileji.
let your past make you better, not bitter.

loňskej podzim v granadě byl šťastnej a posilující. teď mi vlhkost visící ve vzduchu připomíná normandii. pro tenhle všudypřítomnej drobnej déšť mají dokonce speciální název, vysvětloval mi a. na mostě k bibliothèque nationale, včetně ethymologie toho slova. který si nepamatuju. hudba tohoto (začátku) podzimu je francouzská a španělská.

potkat člověka, kterej zná názvy granadských ulic bylo ohromný. jako potkat v cizině někoho, kdo mluví stejným jazykem - nakonec, on vlastně mluvil stejným jazykem.

dokud bylo ještě teplo, trávila jsem dost času na špilberku, já a dva kaštany. poslední letní zmrzlina v mariánským údolí a dva týdny na to první svařák a vymrzlý ruce. cestou z barrandova koukám na barevný listí, ale šero houstne a brzy už nebude vidět ani ty skály. nachytat poslední zbytky slunce, zazimovat. pole, co vídám z dálnice, budou už za chvíli pod sněhem. smutek se pohybuje tiše.
soundtrack: Devendra Banhart - Santa Maria de la Feira

líšeňský porcelán

2011-09-30T23:08:00.000+02:00

neříkej mi intelektuálko, nebo tě praštím respektem. lidi se nemění. bílá stopa po náramku už skoro není vidět a ze sandálů na mě nečekaně vypadla poslední kupka normandskýho písku. stánek se zmrzlinou vyměnili za stánek s burčákem.

žít líšeň a pár zastávek od domu pozorovat kachny. žít žižkov a zamilovat se do stezky z krejcárku na hlavák, nečekaný výhledy, zadní trakty domů a koleje a vlaky. mozek dobíhá někde mezi dubnem a srpnem a diví se, co že se mi to vlastně stalo. připočtěte prosím dva šuplíky z mé osobní doby temna. a co si asi budu říkat za deset let.

usilovný poslech louise attaque mě dostal až do francouzštiny pro akademické účely dva a kdyby ten podzim chtěl takhle pokračovat (fialkový kafe na špilberku), tak u mě dobrý.

je těžší bejt tou, co zůstává, než tou, co odjíždí. říká dívka odjezdu. chce se mi do paříže a akropole byla tuhle večer úplně multi kulti. potkávám hodně cizinců. stýská se mi. a tak. (a já někam pojedu, jen co dodělám tadyty všechny hloupý školy)

slunce neví, že je hvězda, píšou na pilíři mostu.
najdi si cestu, jak učinit z krásy nezbytnost, najdi si cestu, jak učinit nezbytnost krásnou, píšou v knize.
soundtrack: Louise Attaque - Tu dis rien

belle d'opium

2011-09-20T23:03:00.000+02:00

v pět dvacet sedm se mě táta ptá, jestli už jsem neměla vstávat. zrovna stojím uprostřed montparnasskýho hřbitovu a přemýšlím, kterou stranou z něj bude nejlepší vyjít. c'est que parfois a paris c'est la joie et la folie. jedu do brna, napůl spim a poslouchám k tomu podivný zvuky orange blossom. a vymýšlím akční plán proti zamrznutí mozku

aspoň jednou týdně jít někam ven
dvakrát nebo raději třikrát týdně si zacvičit
jednou za dva týdny nějakou kreativní činnost
stvořit konečně místo, kde se budu cítit doma
tedy, namalovat si něco na zeď
vzpomínky zavařit do kompotu, opatrně očuchávat
číst knihy, i když na to nebudu mít čas
vařit, i když se mi nechce

další stěhování na další konečnou tramvaje a brno jako druhé doma, známá místa, známé tváře, lidi, který jsem neviděla tři měsíce, půl roku, rok i víc. fronta na studijním, fronta na šalinkartu, kafe belgické pralinky, byt s balkónem! po pěti minutách ve škole zahlcená tolika podněty, že cestou zpátky málem neprojdu dveřma, jak mám velkou hlavu.

možná to všechno ještě bude úplně jinak, ale dneska mi ten tmavej studenej vzduch na chvíli zavoněl, rozsvítili petrov a mě to skoro dojalo. prchavé okamžiky je kniha stejně smyslově poeticky výživná jako zimní krypta a výjevy z válečnýho polska mi připomínaj foera a kraussovou. asi proto, že za války jsou všechny příběhy stejný.

ve čtvrtek píšu vstupní test z francouzštiny.

post ex post

2011-09-14T00:29:00.000+02:00

večerní imprese. granadská: v puse olivu a v hlavě mnoho rioji, snažím se jít rovně po avenida de la constitución. francouzská: přijdu z práce a ještě v cementovém oděvu se sháním po tabáku a pivu, neb od určitého stupně únavy není na ženskost místo.
víkendové léto. všechny slunečnice už jsou spálený. ze cidru mám flashback a francouzskou náladu, v grébovce koukáme na jupiter. nedělní noc je vlahá a z kočky jsou za oknem vidět jenom bílý fleky. jedna peřina a žádný otázky.

z dlouhodobého hlediska lidé více litují toho, co neudělali, než toho, co udělali.

co se tak dá ještě napsat po návratu. že nejvíc moje cesty odnáší ti, co zůstávají doma a projdou se mnou předodjezdovým návalem pochybností a strachů a ponávratovým prázdnem, smutnem a zklamáním, aniž by měli cokoliv z toho mezi tím.

"vy nerad mluvíte s cizími lidmi?" otázala se. "víte, asi byste měl. můžete říct, co chcete. většinou tyhle lidi znovu nikdy neuvidíte, takže to máte jedno. to je na cestování krásné - cizí lidé, které potkáte, a věci, které jim můžete napovídat."

věřím tomu, že ze mě cesty dělají lepšího člověka - do chvíle, než se vrátím domů. třetí týden koukám do zdi a mohla bych takhle strávit rok, jen tuhle mě na chvíli vzbudila bolest hlavy a stesk.

soundtrack: Muse - Stockholm Syndrome

journal de voyage: soundtrack

2011-08-28T17:38:00.004+02:00

Lamb - Gabriel
Moby - Lacrimae
Striving Vines - Too Much Wine
U2 - I Still Haven't Found What I'm Looking For
Beirut - Nantes
Oasis - Don't Look Back In Anger
Muse - Time Is Running Out; Hysteria; Supermassive Black Hole; Undisclosed Desires
Scorpions - Wind Of Change
Keane - Everybody's Changing
Beth Gibbons - Mysteries
Adele - Set Fire To The Rain
Coldplay - Speed Of Sound; The Scientist; Yellow; X & Y; Clocks
Bruno Mars - The Lazy Song
Dire Straits - Money For Nothing
Bob Marley - Iron Lion Zion; Get Up Stand Up; Jammin'
Toots Hibbert - 06 54 46, That's My Number
Arctic Monkeys - Red Light Indicates Doors Are Secured; When The Sun Goes Down; Balaclava
Audioslave - Wide Awake
Les Orgres de Barback - Rue De Paname
Edith Piaf - Je Ne Regrette Rien
Les Négresses Vertes - Face À La Mer
Louise Attaque - Les Nuits Parisiennes; Arrache-Moi; Fatigante
Nina Simone - Little Girl Blue

journal de voyage 2

2011-08-28T17:24:00.002+02:00

16. učíme korejku jezdit na kole, nakoukneme do krajiny krav a slaměných válců, na modré téměř vangoghovské nebe a do vsi plný lidí jak vystřižených z reklamy na camembert. cidre a šumivý víno s cassise jsou dobrej sociální lubrikant. písní dne je don't look back in anger.
nová oblíbená zákoutí v paříži. spojit si místo s člověkem nebo konkrétní vzpomínkou je zjevně možný i ve městě, kde jsem byla třikrát v životě.

18. mraky mají zvláštně jasný tvary: běžící muž, velkej otazník, anděl. jako tarotový karty, jen je vyložit.

19. práce je náročná a komunikace s úsměvem na tváři místy taky. moris z vesnice má na zahradě haricots a kočku jménem minette.

20. výlet na pláž utah a piknik na místě, kde byla válka. sůl, písek, mušle, rackové, sedmnáctistupňové moře, kamení, divoká tráva a ostnatej drát. jedeme zpátky po silnici lemující moře, zapadá slunce (později, než u nás), domy jsou ověšený francouzskýma a americkýma vlajkama a z rádia hraje wind of change, než ztratíme signál a chytáme jen bbc, který má ještě o hodinu míň.

22. nechala jsem si od ukrajinky ostříhat vlasy.
co mě naučil a.: krájet sýr, dívat se, usmívat se, držet kladivo, trochu pískat, odpovídat proč ne, přecházet na červenou, nějaká francouzská slova.
když zavřu oči, vidím kameny. týden v normandii.

24. pozapomenutá španělština a překlady z francouzštiny, mont saint michel. pastis a pití, co se pálí zapalovačem a pak inhaluje. noční teambuilding, interkulturní diskuse o ochlupení, pozorování padajících hvězd a formujících se dvojic.

25. moře je v odlivu a široko daleko se táhne pláň bahna/písku se zbytky vody, červů, mušlí a racčího trusu. jdeme daleko tou podivnou krajinou mořskýho dna, kde člověk vlastně nemá co dělat. místo k meditaci. svým způsobem poušť a zároveň přesný opak poušti. sbíráme škeble spolu s rybáři, co jezdí na traktoru, a pak zabahněnýma nohama chodíme v kráterech po německých bombách. na omaha beach začne moře zase rychle stoupat.

28. čtyři týdny na cestě. wow. včera jsem řekla asi dvě věty česky, bylo to hrozně zvláštní.

29. pozorování ptáků a focení v modu M, gintonic, pommeau a překvapivá debata o bisexualitě just between you and me.

30. exkurze v mlékárně v pláštích a čepicích jak na operační sál, horko, nevyspání, spousta strojů a bílých hmot. bramborový salát u převážně francouzského stolu, celá hodina spánku a husí pochod na festival l'oreille du marais ve vedlejší vesnici. l. mi kreslí na ruku ornamenty, který se setřou dřív, než je můžu posoudit střízlivou myslí, a s. na ruku napíše et pq pas?
tahle cesta je objevná.
došla mi angličtina, mluvím français a castellano, rozumím ruštině a hlavu mám občas úplně prázdnou.

31. nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by mi byl podobnej, třeba jen trochu, ale dost na to, aby si nás lidi pletli. nikdy jsem neslyšela připomínáš mi..., až tady s l., a není to jen proto, že máme podobný jména.
na farmě. podojit krávy, oddělit mléko a smetanu, nakrmit telata. silný a veskrze neromantický zážitek.

33. loučení s místními, půl dne vařím a mám chuť zabít itala a pak jsem zpruzelá a chce se mi tak akorát spát a pít (hm, syndrom hostitelky). večer pálíme bomby cointreau, líbáme se kolem dokola stolu a házíme si kostky ledu za tričko. crushe skryté, tušené, nepokryté i ty, co jsou možná jen v mojí hlavě. cigaretová doznání o bytí vně a uvnitř, o tom, kolik se toho můžeš za tři týdny naučit a jak je divný budovat si vztah k někomu, koho už v životě neuvidíš. vypálená znamení na rukou a intragenderové dotyky. kdy se mi stalo, že si tak výborně rozumím s muži, a ženy mám chuť líbat?
zbývají dvě noci, tři dny. návrat bude nemožnej.
co mě naučil n.: fotit na manuál, vařit tortillu, několik španělských slov. krájet cibuli tak, abych při tom nebrečela, poslouchat muse.

35. některý kocoviny jsou prostě jenom smutný. někdo se pozvracel, někdo si s někým užil, někdo si nic nepamatuje a já jsem lékárna, pozorovatel a zpovědník.

36. for the last time. od včerejšího rána se mi chce střídavě brečet a zvracet a někdy se to smíchá, takže se mi na odjezdu z paříže ze samýho smutku zvedá žaludek. bus projíždí od gare de l'est k bastile a bercy a já si řikám, kolik nostalgie můžu v jednom dni unýst.
smíchala jsem všechny dostupný druhy alkoholu, efecto gomina tří týdnů, únavu a přesycení emocema a myšlenkama a poslední dva dny byla asi trochu na zabití, asi jako každej. někdy mám pocit, že každá moje věta může druhýho urazit/zranit deseti různými způsoby.
nejsem dobrá v loučení a neumim říkat všechny ty krásný ohraný věty, tak radši věřim tomu, že už jsem řekla dost, radši věřim na vědoucí pohledy přes půl místnosti a spřízněné mysli, než na plamenný řeči.

(37.) po čtrnácti hodinách s vymytou hlavou doma čeká pohled ze santiaga. that's the destiny we don't believe in.

journal de voyage 1

2011-08-28T16:54:00.005+02:00

brussel - vollezele - brussel - paris - carentan - paris. 36 dní cesty, 4 jazyky, 16 kilo na zádech, sluncem, deštěm, smíchem, pláčem, zmatkem, kocovinou, vyčerpáním a dobrodružstvím popsaných a pokreslených dvacet stran. i když ve mě nakonec nejvíc uvízne to, co napsaný neni... tady je toho kousek.

1. všichni šílenci města brusselu, mobyho lacrimae, v šest hodin ještě tma, hnusný kafe a chlapík, co mě chce líbat.
cesty jsou porodními bábami myšlenek.

2. dvaadvacet je prý číslo úzkosti.

3. pod střechou lítá krásná sova, neslyšně, tam a zpátky. večer procházka zahrnující ostružiny, krásný světlo až příliš připomínající norský dřevo, brodění se trnama a kopřivama a plazení se pod ostnatým drátem. můj oblíbenej chundelatej strom je vrba, francouzsky saule. malý dítě v růžový kapuci vypadá ve vysoký tmavozelený trávě exoticky. učíme se španělsky v angličtině z francouzský učebnice, a. hlásá mis zapatos negros son nuevos s odzbrojující vážností.

4. to, čím jsou mí rodiče, a čím jsem kdy chtěla být já jako celek překvapivě koresponduje s tím, kdo jsem, a co jednou možná budu dělat.

6. postavili jsme kus podlahy ze dřeva. myslim, že jsem dosud s nikým nestvořila nic tak pevnýho. taky jsem dostala spoustu rad ohledně kladiva a hřebíků.

7. pomáhali jsme na stavbě perníkový chaloupky - domu ze slámy a jílu. k plácání bahýnka na stěnu nám hráli beirut. je to týden, co ze mě na rozvadově spadl těžkej kus smutku.

8. mám ráda muže, kteří umí něco, co já ne - vzít do ruky kladivo, kleště, lopatu. pak můžou mít klidně vytahaný starý triko. možná se na mě právě tímhle podepsal můj táta.
mám ráda, když se u stolu sejde víc lidí a když ideálně mluví aspoň třemi jazyky najednou.

de botton píše o kráse jako o zvláštním kouzlu okamžiku, daným světlem, náladou, roční dobou, a podobně. je hrozně důležitý takový chvíle konzervovat.
ruskin o uchopení krásy: existuje pouze jeden způsob, jak krásu skutečně uchopit, a to tím, že ji pochopíme, tím, že vědomě poznáme faktory (psychické a vizuální), lteré ji vytvářejí. nejúčinnějším způsobem, jak takového vědomého pochopení docílit, je pokusit se krásná místa zobrazit pomocí umění, psát o nich nebo je kreslit, a to bez ohledu na to, zda k tomu máme talent, či nikoliv.

9. jeden z řady posledních večerů, co mě na týhle cestě potkávaj. vrátit se na místo, kdes zažil něco silnýho, je trochu jako cestovat v čase a není snadný se oprostit od potřeby srovnávat to, co srovnat nelze.
cestování je pro mě především sebevýchova. pořád ještě je to tak, že největší hranicí, kterou překračuju, je hranice mýho stínu.
zítra chci vafli, kriek, hranolky, spekuloos pastu a šťastnou cestu do paříže.

10. poprvé v životě se mi líbil brussel. poprvé za pobyt v belgii bylo teplo. utratila jsem spoustu peněz. je příjemný bejt zase ve městě.

11. plnění stereotypu francouzského džentlmena. proč tolik chlapů potkávám dřív nebo pozdějc, než bych měla? jsem neúspěšná cestovatelka v čase.
čtvrť mouffetard a běh mezi ostřikovači v jardin des plantes.

12. fakt, že jsme ve francii, nás oba mění. a. je jako ryba ve vodě, mluví a pohybuje se rychle a občas si nevšímá toho, že ho nestíhám. a já jsem zmatená, nemožná, uvězněná za svou soukromou jazykovou bariérou.
pokud chceš na někoho přestat myslet, setkej se s jeho matkou. pak budeš myslet na ni. true story.
rue daguerre, bizarně-krásnej-krásně-bizarní jardin atlantique, café au lait a minuit à paris tak romantické, až mi bylo skoro líto, že nejsme milenci, nebo tak něco.

13. ...protože to není jen tak, být s někým v paříži.
u canal st. martin je všechno pořád stejný, courání po belleville, na pivo do kavárny na růžku plnym krásy a po bolavých nohou domů. předčítat si hodiny ve francouzštině má taky svoje kouzlo.

14. nefunkční sušička v prádelně, tam a zpět od parku bercy přes dřevěnej most k národní knihovně ve větru a dešti. konečně načatý víno, půlnoční place d'italie a další kolo důvěrných rozhovorů o štěstí, strachu, vztazích a dětech.
a pak je půl šestý, já bych potřebovala obejmout, ale to se nestane, tak jdu spát, a pak je deset, spát už nemůžu a říkám si, že si ty předodjezdový noci fakt umim vymyslet.
nechám si ostříhat vlasy.

15. mluvit s někým jiným jazykem je jako mluvit s jiným člověkem.
nevyspání a smíšené pocity na odjezdu z paříže, no co už. novej workcamp. snažím se usmívat, jak jsem si to včera nacvičila. očekávání, otevřenost, a tak vůbec. další noc na novém místě.

lekáreň, jedáleň, plaváreň

2011-07-14T13:31:00.004+02:00

objevná cesta do exotického slovenska.
horko, lidi, horko, pot, lidi, batohy, smrad, lidi. hudba!
unaveni sluncem, upocený rána, raňajky ve slunečnicích, sporé oblečení, klobouky a vějíře, rozpustit se, bolavý nohy a bílý čáry přes tmavnoucí kůži. nederlands dans theater, autodrom, půlnoční svačinky, sekt brčkem, dechy, tanec, slam, pěna dní, přeháňka dana bárty a klonící se slunce lila dawns, dvojitej energeťák vs. portishead, kult hasičského vozu, vitanie slnka do nedostatečného spánku, domů ve špinavym pyžamu. pohoda.

lidi mají na rukou festivalový náramky a já zas nemám to henový tetování, co ho chci každý léto, a nikdy na něj nemám peníze. dočtená Zimní krypta a nakousnutej de Botton a Cortázar, dvě úchvatný bouřky, nové tváře, téměř neopodstatněné kocoviny. něha nacházená na nečekaných místech a sbírka bizarních komplimentů.

za tři dny jedu pryč a ještě se nebojím.
soundtrack:
Santigold - Creator
Beirut - Nantes
Dva - Tatanc

introinspekce

2011-07-04T23:03:00.007+02:00

mám nutkavou potřebu zaznamenávat každej den tohohle léta pro případ, že je poslední. jezdim tramvají skrz naskrz prahou, koukám na ni ze všech možných úhlů, čtu knihu (Knihu?), čtu ji pomalu, protože se mi každej den vejde do diáře jenom jeden nebo dva citáty. protože ji chci mít svázanou přesně s těmihle dny, stejně jako etxebarriu s baskickem nebo, hm, teď mě žádnej další chytrej příklad nenapadá, nevadí.

když lidskému tělu upřete právo shnít a rozpadnout se v hlíně nebo se rozplynout ve vzduchu, připravíte je o poslední důstojnost.

od zjevení vetřelce mě vždycky píchne u srdce, když slyším houkat sanitku, vybaví se mi ta zmínka o sanitkách v příšerně nahlas a k nevíře blízko, kterou jsem si ale nikam nezapsala. nikdy se neptej, komu zvoní hrana. setkat se s vlastní smrtelností, říct jí ahoj, tak to jsem já, vlastně nic nemění, protože to není nová informace, a všechny seznamy, co chci ještě stihnout, cesty kolem světa a tak dále, jsou podle mě blbost. i když to si myslim teď. a zároveň to mění úplně všechno, takovým způsobem, že ty změny nedokážeš vypovědět ani vyčíslit (protože každej pokus skončí trapným klišé a tenhle neni jinej), ale narážíš na ně každý ráno, když se vidíš v zrcadle.

budu mít pořád to samý tělo, až umřu, akorát bude změněný. bude to přesně tohle srdce, co mi jednou přestane bít.

vjem těla v nemocnici je pro mě svou jinakostí srovnatelnej snad jen s vjemem těla v sexu - zjištění, že moje nahota někoho zajímá a zjištění, že moje nahota (a můj stud) nezajímá vůbec nikoho.

objevitel dorazí k pevnině, místo, kam se dostal, již své jméno má, ale objevitel je nahradí jiným. tajné přejmenování těla jiným tělem - takhle se tělo stává mapou a právě po tom objevitel baží, po tomhle označkování kůže.

musí to být požehnaný život, žít tak, že bychom se i v poslední den rozhodovali stejně jako jindy.

půl roku do vánoc

2011-06-27T23:44:00.003+02:00

dny pečení čokoládového dortu, krájení zeleniny, pořezaných prstů a svatojánského ohně. opékání marshmallows a cesta polem obilí, smrdět zase jednou jiným kouřem, než cigaretovým. zasuté chatařské vzpomínky na petrolejku a asfalt rozteklej na cestě ke hřbitovu. žádná krajina mi nikdy nemůže bejt tak téměř tělesně (hmatatelně, bytostně, elementárně) blízká jako ta česká.
znovuobjevení žižkova, kořeny stromů pod betonem vypadají jako žíly na mužských rukou. permanentně porozchodový stav. připálený ramena, hořící tváře a zježený chloupky vzadu na krku.

nic nedokazuje existenci budoucnosti tak jako otázka.
soundtrack: Junip - Without You

slunovrátka

2011-06-22T16:35:00.003+02:00

brno - praha, brno - praha - projeté, praha - trenčín, trenčín - praha, praha - trenčín, trenčín - praha, praha - brusel, paříž - praha.

čekám na zatmění měsíce, poslouchám summertime. rozechvělé ozvěny tmy. ženský myšlení je zvrhlý.
další poslední dny v brně, horko, flákání, kafíčka, tabouleh ze šparglu a olivy ze zlevněnky, shakespeare a signatura 820. vždycky mi je brna líto, když ho opouštím. a je mi líto sebe, že až se vrátím, bude podzim.
stěhování, zahlcení věcma, skleničky v růžových ponožkách, pražské doma provoněné bazalkou a rybízem. začátek léta jako znovu se naplňující rituál, jako skleničky na marmeládu s nálepkama roků. horkej vítr mi bere sukni a nad dálnicí jsou mraky jako v barokním chrámu.
tungsram, spolek, antikvariáty, oči plný krajiny a knih, uši v pilné přípravě na pohodu junip, santigold, micachu, beirut a čerstvě objevená jednadvacítka od adele jako bonus. dlouhý dny a moje nejoblíbenější část roku, kdy je tolik na co se těšit.

jednou tady byl takovej pán, vypadal jako satinský a mluvil slovensky přesně jako on, i když satinský už byl po smrti, a kupoval si dějiny francouzské revoluce v němčině.

nic nedokáže člověka přesvědčit, že všechno nakonec dobře dopadne, tak jako dobrý recept, tvrdil Avery. dokonce už sama formulka 'pro čtyři osoby' je esencí naděje.

krajina vepsaná do člověka milencem se nepodobá žádnému jinému místu na Zemi.

independently blue

2011-06-14T14:53:00.008+02:00

rozčiluje mě hloupost a povrchnost. nejvíc moje vlastní.

existenciální radost ze života mě podle očekávání opustila asi týden po tlaku v hlavě. byl to hezký týden. a teď jsem zase já. vetřelec je tiše a skoro na něj zapomínám. ale. něco je jinak, neumim přesně říct, co, a kroutí se mi z toho vlasy. ještě si pamatuju svoje pomaturitní vakuum, to po státnicích je pododobný. upři svoje myšlenky na jeden bod v budoucnosti, jedno jestli zkoušku, setkání, cestu, a je jistý, že až bude PO, zůstaneš stát sám na pusté širé pláni. teda aspoň pokud jsi já. co jsem to vlastně... a na čem to vlastně záleželo? najednou je červen (v půlce), naposledy jsem vnímala koncem dubna (možná).

kopírovat a nahradit. láska - páska. gorkého senovážné náměstí a studená voda ve fontáně, studený noci, (mokrý) jahodový sny. vzpomínky na dávno - brambory pečený nad ránem v popelu a kůra topolů. vlčí máky! rádoby nezávislé cestovní plány a evergreen obav, co já tam sama samička v té cizí zemi atd. vetřelec odmítá příliš dlouhodobé plány, budoucnost je jistě nejistá. balím svojí kapesní domácnost, od září zas nemám kde bydlet a potřebuju práci. umím: psát nesmysly, učit lidi říkat hasta la vista, překládat (nohu přes nohu), trhat lístky, psát seznamy, koukat na obrazy, chodit po brně, hodně přemýšlet, plánovat věci, mračit se (úsměvy za příplatek), vařit čaj, do pěti počítat...
soundtrack: Devendra Banhart - A Ribbon

que me ha dado la risa y me ha dado el llanto

2011-05-17T20:03:00.005+02:00

dlouho jsem nebrečela nad knihou, naposled když jsem dočítala cestu v buse z brna, a bylo mi to hrozně trapný. teď roním slzy nad foerem, ale taky se chechtám, je to takové emotivní a já asi taky, pro změnu, po dlouhé době, protržená přehrada.
učím se mít ráda svého vetřelce, protože jestli spolu chceme žít v symbióze, musí někdo udělat první krok. otevírá mi oči, nejspíš, v něčem, je to tak patetický, ale hořčičný pole nikdy nebyly tak žlutý, tráva nikdy tak zelená, nikdy nebylo tak skvělý sypat si do rizota sedmikrásky. mění mě, našeptává. carpe diem, tady a teď, přítomný okamžik. v nevhodnou dobu, nebo možná v tu nejvhodnější. jasně, že hrát pétanque a koukat, jak z kaštanů sněží květy, číst, šít závěs a večeřet se zoe je důležitější, než dodělat školu, ale budu to tak jistě vědět i za měsíc nebo za rok?

je skoro léto, jsem skoro normální a skoro šťastná.
soundtrack: Angela McCluskey feat. Joseph Arthur - Running Out Of Time

sebrané kousky

2011-04-28T14:37:00.004+02:00

1
jarní deště. hořkosladka. hlavoboly. bakalářkopsaní. sebenejistoty, paranoia, pochybnosti, osamělost a asociálno, alergie, spánek je kóma, hnusný prášky, sny jako béčkový horory a vstávání na tři pokusy. ale taky je tam léto, někde za oknem, protože já sedím v počítačovém vězení, ale je tam, studuju mapu francie a mapy mojí mysli se zatím rozlézají po stole, pavouci s dlouhýma nohama. to, po čem se mi stýská z granady, teď, když se mozek trochu probírá z prožitýho šoku a vzpomíná, nejsou ani tak lidi a dokonce ani město, jakkoli úžasný, spíš muj granadskej život a ta, kterou jsem tam mohla být a tady mi to nějak nejde. teď už je to jedno.
soundtrack: La Rue Kétanou - Almarita

2
jednou o mně někdo tu knihu napíše, bude se jmenovat ta, která lámala skály, ale nedokázala říct pardon, sedíte mi na kabátě. nenechám si vytetovat citační normu, nechám si vytetovat nápis NEBOJ, protože je to, pozorný čtenář si všiml, překvapivě velké téma. čeho se bojim. čeho se bojim i bát. protože stejně jako bolest má mez, má i strach mez, a dál už jít nemůže. tak si to aspoň myslim. a taky že každej dostane jenom tolik, kolik unese. a další kupa new age crap that helps you through the day. mozek je rozpitej motýl.
soundtrack: Brandi Carlile - The Story

3
prošvihla jsem všechny vhodné momenty k pláči, takže teď zbývá už jen brečet v naprosto nevhodných momentech. podivnosti a divení, chutě, pachy, tlaky, stavy. události, co rozdělí život na PŘED a PO, neskutečné, co se mi jich za poslední rok děje nějak moc. je horší se každej den budit s tím, že mám v hlavě vetřelce (rozhodla jsem se mu tak říkat), nebo s tim, že je půl šestý a já mám hroznou chuť na bílou kávu z plastovýho hrníčku? hranice normality, těla, šílenství, zkušenosti, intimity, vděku a citu, narkózy, spánku, soucitu a života, všechny moje patosy, kýče a scénáře přitažený za vlasy, kde jste.
soundtrack: Florence and The Machine - Dog Days Are Over

už jenom sama pro sebe

2011-03-20T11:50:00.003+01:00

v praze nedokážu odhadnout vzdálenost, takže se klidně vydám z anděla na staroměstskou, aniž bych tušila, jak dlouho půjdu a kudy. a koukám, jak je ta praha hezká, jak vždycky bude hezčí, než druhé město, protože má sto věží a pojí mě k ní pupeční šňůra. magický realismus, když je tma tmavomodrá. pekelně se soustředím při přecházení přes koleje, poslední dobou mě moc často někdo zvedá ze země. absence pevného bodu? v antikvariátu pod petřínem mají knihy o osmě a litografii toulouse-lautreca. na malostranském náměstí stojí před večerkou vietnamec a kouří absurdně dlouhou cigaretu, zvoní zvon a někdo zase hraje na trumpetu. k dilataci času dochází při rychlostech blízkých rychlosti světla. dilatación de tiempo, contracción de longitudes. byl tady honza? asi jo. byl tady před hodinou? nevim. jak nevíš? odcházim. kolik hodin jste dnes spala? mdloby, změny vidění?

většinu času si připadám jako ve filmu, akorát poslední dobou si připadám spíš jako v knížce. v některé z těch, kde je pozornému čtenáři po pár stránkách všechno jasný, jenom hlavnímu hrdinovi nic nedochází. skoro slyším, jak na mě zpoza papírových kulis moji čtenáři křičí ježiš marjá, vždyť to máš přímo před nosem.

neschopna integrace granadské zkušenosti, neochotna navázat tam, kde jsem skončila. vzduchoprázdno. když prší, tak se zmenšuju, a tuhle sněžilo, to jak se blíží jaro. jsou to tři týdny, jedny z nejdelších, ještě jsem nebrečela, ještě jsem ani neviděla všechny svoje fotky.

v mojí hlavě neni teď místo málem ani pro mě.
soundtrack: Lajky - Těkání

návrat z krátkodobého studijního pobytu v zahraničí

2011-03-05T12:22:00.000+01:00

(mluvte pomalu, neptejte se jak ses měla)

máš oči, jako když vzlétne pták, povídá sajid, šťastný. sama jsem si utáhla kliku u dveří, přešoupala nábytek, zaplatila šalinkartu a uzavřela smlouvu k telefonu. malé cíle, malá vítězství. zrovna rozkvetly mandloně, přijel francouz a četl mi další pohádky. málem mi uletělo letadlo, tenhle týden jsi lucky girl. svítilo slunce. spadla jsem u grandu rovnou na nos a pošramotila si brýle. teče vám krev z pusy a asi taky z nosu. těžko si nepřipadat jako zmlácenej, když je člověk zmlácenej.

na bytě je nás dvakrát tolik, co obvykle, anarchie babylonské věže. v tescu na pavláku mají čedar levnější než v mercadoně, dobré znamení. z ruky se mi smývá slovo évidemment. v bohunicích v podchodu je stencil NEBOJ. úpadek všech mých škol, mluvit o studiu zakázáno. australan, co už je tu pět let, hraje take me home, country road.

v kopečcích sacromonte trháme planý mandarinky, chutnají hořko-kysele. půl roku vysvětlujete světu, že socialismus u nás už skončil, a pak zjistíte, že ne. líné odpoledne na plaza larga, poznávám postavičky, hudebníky. pivo, co chutná jako pivo, fotky a dopisy a přílišná blízkost. za dva dny potkám úplně všechny, přeskakuju od jedné blízké duše k druhé jak po kamenech přes divokou vodu.

ponorkový nemoce, panelákový nemoce, rozlučkový party, marihuanový mdloby, requiem za sen, drogy jsou špatné. koupím pepřák a dám si nad stůl plakát s alhambrou. moravská hudba je podobná marocký. nízkorozpočtové společnosti mají nízkorozpočtové letušky. největší kulturní šok mám vždycky z vlastní země.

i need you so much closer

2011-01-21T22:34:00.005+01:00

tři dny v rytmu, jaký mám v česku běžně, mě málem zabijou. to, že jsem se naučila hádat se španělsky a konstruktivně, ještě neznamená, že mě to baví. to, že už jsem zvládla horší, ještě neznamená, že to chci zažít znova. to, že si vystačím sama, ještě neznamená, že je to ideál. vypíjím zásoby, dupu do schodů, dělám si vrásky. snad poslední týden, co mě budí maročtina, než přijde nová baskická spolubydlící.
sangría, rum, taneční koktejl bůhví s čím. chlap, co jsem se mu líbila a něco chtěl (moje osobní panika). francouzi. a maročani. poznám po přízvuku skoro každou národnost, jenom s nizozemci jsou problémy. musím ještě poslat tak pět pohledů. ještě tolik toho tady musím.
kočka mě naučila chodit kouřit na balkón, když se učim. fuj.

soundtrack: Death Cab For Cutie: Transatlanticism

popeláři

2011-01-18T00:05:00.003+01:00

v granadě jezdí popeláři kolem půlnoci. v granadě není jedna odpoledne a jedna ráno, ale jedna ráno a jedna večer. dnešek je ideální pro analýzu zahrady pozemských rozkoší.
rioja. tortilla. ovčí sýr. chlap, co jsem se mu líbila a nic nechtěl (moje česká paranoia). cikáni, který si nás možná fakt pamatujou. je tak dobrý bejt zpátky. potřebuju slunce stejně jako pomerančovníky a réva. moje španělské rituály: čistim si zuby, než voda do ohřívací lahve začne bublat. nahřát pyžamo na topení, protáhnout páteř, před spaním víno nebo prášek, ale hlavně ne obojí. a ty sny, bože, takový jsem nikde jinde neměla.

soundtrack: Koop - Koop Island Blues

co jsem to jenom...

2011-01-14T15:13:00.003+01:00

střípky z 2o1o, co jsem sepsala už v půlce prosince a pak zapomněla v granadě. loni jsem...

poprvé v životě běžkovala.
nosila na klopě růži z papíru a potom plameňáka z plsti.
spala dva týdny pod stanem a sprchovala se hadicí za keřem. bylo to super.
zjisitla, že spolubydlící mohou být i milí.
se naučila braillovo písmo a hned to zase zapomněla.
vykopala několik permakulturních záhonů.
objevila cizrnu a čedar.
potkala nečekané množství pozoruhodných lidí.
zjistila, že mi ke spokojenosti stačí ještě míň, než jsem si myslela dřív.
začala balit cigarety.
přestala věci řešit.
si po mnoha letech zaplavala v plastových balóncích a jela parníkem.
tančila flamenco s vnučkou bernardy alby.
si poprvé koupila postinor a těhotenský test.
dostala novou občanku.
opustila první brněnské bydlení.
viděla inscenaci plešaté zpěvačky a taky pár věcí od havla.
strávila tři měsíce ve španělsku a díky tomu zůstala sebou i v podzimně-zimních měsících.
měla chvílemi modré vlasy.
zkusila balit sushi a šlo mi to!
dělala holku pro všechno na starym pivovaru.
si pořídila kšandy, ale ještě je moc neumím nosit.
se vyléčila (snad) z dlouhé záhadné nemoci.
chodila po lese s klapkama na očích.
byla na koncertě the national!
v belgii začala zase trochu pít pivo.
začla psát bakalářku. no, spíš se tak začla tvářit.
byla poprvé na ochutnávce vín a taky ve viném sklípku. dobré to bylo!
četla cestu; osamělost prvočísel; sputnik, má láska; druhé město; po hlavě; sebedrás a ne před slunce západem.

paměť je mrcha prolhaná, ale vybavuju si hodně smíchu a jen minimum slz.
ať je ten nový taky takový.

dívka odjezdu II

2011-01-08T12:11:00.012+01:00

poslední dobou se kupodivu necítím tolik sama. myslim, že leccos zvládnu. i s tim stresem jsem se už trochu naučila zacházet. ale zimní zkouškový je prostě špatný, a nevim, proč každej rok musí začínat timhle. pocitem, že jsem tak hrozně slabá a že se strašně nutně potřebuju ihned opřít o nějakej širokej hrudník. zítra vstanu v sedm a půjdu pro změnu na neurologii. černý mraky před očima jsou čim dál tim hustší, leden je měsíc divných nemocí. proto myslim hlavně na milý rozhovory posledních dní, na toust s medem, novoroční scrabble a taky na slona, ten to má těžší.

kočka se o mě v brně moc hezky starala. občas mě překvapuje, jak moje rozmařilý plány vycházej. že si řeknu no co, tak prostě u někoho přespim. a když se to blíží, panikařim, co sis sakra myslela. a pak se zjeví kočka a skutečně mám u koho spát a skutečně udělám tři zkoušky, aniž bych viděla jedinou přednášku. divný. možná potřebuju víc šílených plánů. třeba jet na ukrajinu lůžkovým vozem mi teď přijde jako fakt dobrej nápad. a na tři měsíce do finska.

baví mě provizoria. spát v řečkovicích na gauči, bejt chvíli tady a pak zas jinde. pořád se těšit. teď jo. baví mě možnosti, i když ke konci školy se cejtim stejně nerozhodná, jako po gymplu. ale někdo říkal, že tohle je nejlepší období mýho života, tak proč ne. cestou z brna jsem začla číst dalšího murakamiho, jako loni. uklidňující potěšení. a myslim na těch pět hodin jízdy mezi olivovníkama. prostor. možná je nezávislost jenom krycí název pro prázdno, ale mně je to jedno.

sklízíme vánoční stromeček. byly to podařený prázdniny. víc, než věci, co se změnily, mě vyděsily ty, co zůstaly stejný. než zase odjedu, musím si dát nakládanej hermelín a makovej koláč, to tam na jihu nemáme. a až se příště vrátím, přivezu aspoň kousek jara, slibuju.

soundrack: Thom Yorke - Black Swan

tiše a ochotně

2010-12-31T17:10:00.000+01:00

bolí mě hlava dvacet dva. pusy pod jmelím, čaj s pepřem, cukrovaný pražský nejdelší noci. cestou z briana sleduju v čerstvý bílý stopy neznámého chodce. jsou trochu větší, trochu hlubší, trochu dál od sebe, než ty moje, a jdou se mnou dlouho, až je nakonec musím opustit.

na letošních vánocích bylo nejlepší, jak jsem se na ně těšila. nejmilejší dárky jsou slavná ohřívací láhev (růžová v modrym oblečku) a dvacet kuřat.

zase na palmovce čekám na svoji jedničku, padaj veliký vločky, co na chodníku vypadaj jako plivance.

nakonec mi pan doktor, co chová doma peruánský želvy, to se mi, slečno, budete hodit, až na mě přijdou ty ochranáři, vezme hlavu do dlaní a hrozivě s ní zakroutí, udělá to zvuk, jako když puká led, a hned je lehčí, černotu před očima mám pořád, ale aspoň už můžu kejvat.

mám sedm létajících přání.

tady nejsi ve španělsku

2010-12-23T21:15:00.002+01:00

there's a radiant darkness upon us
but i don't want you to worry

cesta z granady trvala šestnáct hodin. ruzyně pokrytá sněhem a já, oblečená do osmi vrstev, v něm šoupu keckama a musim si hned šáhnout. praha před pátou ráno je tichá a bílá, doma spací pauzu a dál na východ. tma padne ve tři odpoledne, jsem vrcholně zmatená a mrznu. na masarykově hrajou dva kluci koledy a na svoboďáku vážně stojí ta věc. dostanu svařenej mošt a polštář a koupim bráchovi kdo chytá v žitě, co si čtu cestou zpátky. krajina kolem dálnice je desaturovaná. nemůžu nic dělat, když je tma.
zoe má v pokoji kolibříky a basu. blueskinova kočka přede mnou zase zdrhá pod linku. evidentně se mi něco stalo s krční páteří a občas trvá celkem dlouho, než se mi ty mžitky před očima protrhají. zvykám si na tramvaje, bezdomovce, chleba a zimní kabát. spíš než jako v jiné zemi si připadám jako v jiné verzi světa. snažím se to zachytit pro budoucí generace mě, ale ten šok se vzpírá psaní.
je tady hrozně málo barev.

soundtrack: The National - You Were A Kindness

sláva nazdar výletu

2010-12-07T18:09:00.006+01:00

cesta busem ze sevilly je jen o málo delší než cesta z prahy do brna, tři hodiny samoty, po pár měsících cpu do uší zelený sluchátka a pouštím do nich staronový national, cherry ghost, tiersena, alice in chains a pak jenom vrním a nořím se. je bouřka, nikdy jsem bouřku v prosinci nezažila a v seville za tři dny dvě, s hromy a blesky a tím vším. dvě stě padesát kilometrů cesty je tak akorát, už hrozně dlouho jsem nebyla na cestě, sama jen se sluchátkama a vnitřkem svojí hlavy, a že mi to chybělo. kolik denního snění, čtení, introspekce a zásadních rozhodnutí takhle padlo na dé jedničce...

a sevilla je boží, mnohotvárná, barevná a velká a placatá, s absurdními vánočními světýlky omotanými kolem vysokánských palem, podezřele svěžími pomerančovníky a nepatřičnými vánočními trhy. moje sukně ladí s arabskýma dlaždičkama v alcazaru, na giraldě hřmí a dole teče guadalquivir, takže mi v hlavě kromě viva sevilla, viva triana a sevilla viste de gala zní ještě ¿quién te ha quitado la vida cerca del guadalquivir? anglisti jsou skvělí, moc se o nás starají a když příšerně zmokneme, dostanem masalu a turrón a rum, pustíme si kadidlo a hrajeme alkohol - biblická postava - choroba.

překvapivě se oteplilo, dávám překladatelskej maraton a maraton školní a za oknem mi zase jednou svítí slunce. nemám peníze na nájem, nestihla jsem uklidit a koupit jídlo. sedět doma a makat není moc erasmus, zato celkem low cost. už si můžu udělat miniaturní culíček na jedné polovině hlavy. k vánocům si přeju ohřívací láhev.

soundtrack: Alice In Chains - Rooster

- 14

2010-12-03T00:56:00.004+01:00

uklizenější protivnosti a nepohody. snad. po dvou měsících zase ženou a další důvody k oslavě.

spousta cizích jídel a těžká přetěžká španělská vína. žemlovku už jedině s mascarpone. ježíškovi píšu mailem, mám chuť na svařák a číst si harryho pottera nebo vlastně cokoliv a čtu o land artu a ekologickém zemědělství. těším se do sevilly a těším se na vánoce jako už několik let ne. internetové zpravodajství má smysl pro drama, zkazky o sněhové kalamitě a v granadě prší, lorca má věčně kapku u nosu. koupí deštníku podpořím senegalského uprchlíka a píše mi filosof, že prý carpe diem. tak dotáhneme od popelnice vánoční stromek a chystáme mikuláše, určitě to bude legen...espera...dario.

soundtrack: Mariah Carey - All I Want For Christmas

malá násobilka

2010-11-26T00:16:00.004+01:00

vztahové rozklady a vztahy vyčerpané definitivně, do dna. skok o rok nazpátek: ve studenym brně jsem si koupila strict joy, album, který pro mě už navždycky bude o rozcházení, a pod tíhou vlastního ega zatínala zuby, čekala, až to přejde, věděla, že jednou to přejít musí.
a kde jsme teď.
když jsme si dali asi všechno, co jsme si mohli dát, ta těsná symbióza už nikomu neprospěje a bude lepší o krok ustoupit, povolit pouta, co nás svazovala. stát se zase cizinci, protože jsme se odcizili.
znovu cucám ty pastilky s vtipným názvem a hlava už pátý den bolí tak, že s ní nemůžu pohnout. ráno a večer cvičím kočičky. nechci bejt protivná, ale dost často jsem. paranoia, co mě zabíjí. nechci mít kruhy pod očima. nechci, aby čas utekl tak rychle. ale trošku se mi stýská. překvapilo mě to a překvapilo mě, že až teď. a překvapilo mě, po čem.

soundtrack: Radůza - Nebe peklo ráj

la luna es una naranja

2010-11-17T21:25:00.002+01:00

palmy a pomerančovníky okázale ignorují vánoční výzdobu. červenej kabátek a nová čepice, ve vzduchu chlad a voda, v bytě brutální zima, cultura de frío, fialový nehty a rty. došel plyn, praskla žárovka v ledničce, řízla jsem se o rozbitej deštník. ohřívat se v knihovně, v kině, v barech. jiné části města, více čaje a více krabiček ducados. zasněžená sierra jako tapeta nalepená na horizont. měním tinto de verano za rioju, co chutná jako zatuchlý sklepy. polička s cedulkou land art a přátelskej knihovník jako zjevení ten den, kdy mi všechno padá z rukou. v albayzínu lepící marcipánovej likér a chodník jako tureckej med. náhlý záchvat štěstí to asi poslední letní odpoledne, kdy se s francouzy sluníme na trávě pod horou. drobné radosti. fousatá tvář, co se letmo otře o mou. ty nikam nejedeš, že ne? nejedu. ještě měsíc. nejspokojenější listopad mého života.
blížící se závěr jedné etapy, nechci myslet moc dopředu, co mě čeká, psaní bakalářky a končení jedné a druhé školy, co bude pak, nevim ani, kde budu bydlet, s kym, co dělat a v jakém městě. čekám na znamení.

soundtrack: Cherry Ghost - Roses

2010-11-01T15:25:00.001+01:00

přijeli moji a bylo to super. místy napjaté, protože mi tak moc záleží na tom, aby se jim tady líbilo, a zároveň si až moc dobře uvědomuju, že město je hlučný a smrdí a v bytě je zima a zašlá špína. ale jsou moji, servírka carolina nás neomylně pozdraví hola, familia, a tak je to nakonec fajn.
touhle dobou už by měli být v madridu. když mávám z nástupiště, máma si v autobuse otírá oči a já si připadám podivně dospělá, jako bych to už nebyla já, koho je třeba chránit. iluze. vyjdu z nádraží, fouká vítr, bolí mě břicho, počítám, počítám a nedopočítám se, tak si zapálím cigaretu a pak ještě jednu. je všech svatých, státní svátek, mercadona má zavřeno a ulice jsou prázdný. jdu domů a asi mi nakonec trochu smutno je, komu by taky nebylo, když je prvního listopadu, prázdniny definitivně skončily a všechny ty halloweenský kostýmy za výlohama už jsou dneska pasé.

soundtrack: Control Machete - Esperanza

španělská chřipka, španělská vesnice

2010-10-21T20:09:00.003+02:00

rýmovitá hlava je jako luminárium, nafukovací, kde se zvuky podivně tlumí a barevná světla zpomaleně odráží. podzim zalézá do prasklin, nad ránem se budím zimou a klepu se a klepu a musim vylízt ze spacáku, abych se víc oblíkla, v polospánku myslím na to, jak jsem se takhle třásla v létě v belgii, jenže tam nás bylo víc a tady mě nikdo nehřeje. možná už nikdy nepotkám nikoho, kdo by stál za potkání, brblá zimní nio za stisknutými víčky. to je blbost, říkám jí a usínám s tou větou jako s mantrou, to je blbost, to je blbost.
objevuju v sobě skryté síly, trpělivost, toleranci. do hnusnýho rána tancuju a zpívám. stejně je spousta věcí, před kterýma neuteču, podzimní hybernace mě dožene i v tropech, asociál budu v libovolné společnosti.
dneska jsem tu přesně měsíc. ode dneška jsem pryč déle, než kdy předtím. nakonec to neni - zatim - tolik jiný. čekala jsem prudký náraz a těžkost a zoufalství a novost a vlastně cokoliv, ale život v podstatě pokračuje ve stejných poklidných kolejích. chodím do školy a dělám pořád stejně nudnou a ubíjející práci. kolem sebe nějakej okruh známých, se kterýma se občas dá něco podniknout, příležitostné stýskání po pražských blízkých. v granadě stejně jako v brně.

un perro andaluz

2010-10-16T23:01:00.006+02:00

mám asi tak pět cukrů, šátek, vějíř, náušnice, z nichž jsem dneska v noci už jednu ztratila. dva kaštany z hor, kamínek z pláže. po avenida de la constitución jsem odpoledne šla v tričku, můj pokoj je ale nejchladnější místo granady. než v kastrůlku začne bublat voda na čaj, dělám dřepy, abych se zahřála. v tomhle městě není nic dostatečně absurdní.
café con caña jsme se nedočkaly, buď je to autorská licence N.O.H.y, nebo tím vážně myslí cukr a ne rum. kafe piju hrozně moc. čaj manzanilla y menta. rána jsou chladný a tmavý a hlava plná imaginárních pocitů. občas prší a nebe je pak fialový. v horách ostře čistej vzduch, slunce i mraky na dosah, hranice mých sil a nahoře sníh.
na jihu není nic problém, jenom to dlouho trvá a člověk musí pořád všude chodit a stát fronty, ale fronty stmelují. granada je potkávací, stejně jako brno, pozvolna se splétající sítě, prošlapané cestičky.
miluju svou flamencovou učitelku, sochu garcíi lorcy, barevný café manila, tapas bary, zmrzlinu od italů a všudypřítomný lem sierry.
a už mám prostěradlo, můžu přijímat návštěvy.

hudební deníček II

2010-10-14T19:57:00.002+02:00

trochu opožděně.

30.7. to mi zpívala moje chorvatská přítelkyně
White Stripes: You're Pretty Good Looking (For A Girl)
31.7. radost z teplé sprchy
James Brown: I Feel Good
1.8. opuštěnej zataženej Gent
Air: Biological
2.8. ráno hrajou v rádiu v mym hostelu
Midnight Oil: Beds Are Burning
8.8. Gogol Bordello: Pala Tute
9.8. White Stripes: I'm Slowly Turning Into You
17.8. větrné dny na Ladronce
Afghan Whigs: I'm A Soldier
19.8. vzpomínková
Louise Attaque: Les Nuits Parisiennes
20.8. v archivu objevená
R.E.M.: Diminished
21.8. Gogol Bordello: Ultimate
22.8. co přinesl bsk
Vobezdud: Jean Reno
25.8. tak strašně dlouho jsem s nikým netančila
Aretha Franklin: You Make Me Feel Like A Natural Woman
27.8. Karel Kryl: Lásko, neméně skvělá v Nohavicově polské verzi
28.8. co se zarylo hluboko
Vlasta Redl: Večer křupavých srdíček
29.8. noc velkých lógrů
Druhá tráva: Ještě jedno kafe bych si dal

1.9. a dál to už znáte
Eddie Vedder: Long Nights
2.9. abych skončila tak nějak...
Mňága a Žďorp: Optimista

skvělé léto, skvělé písně, odstup vlastně tak akorát.

long nights

2010-10-02T10:42:00.006+02:00

poslouchám soundtrack z into the wild, čtu sebedrás a viděla jsem muže, kteří nenávidí ženy, a všechno se mi to tak nějak slilo.

potřebuju se seznamovat a potřebuju nějakýho chlapa s autem, povídá včera spolutrpící, když mi spadne čelist z jejích šatiček. a tak jdeme na party. je to autentická babylonská věž, ale nakonec je to jedno, protože stejně není slyšet vlastního slova. a já, pamětliva toho, že nejlepší část party je vždycky v kuchyni a na balkóně, skončím s nějakými čilany, co jako děsně obdivujou mojí španělštinu a naprosto průhledně se mě snaží opít. a já se naprosto průhledně nechám. jenže pak přijedou policajti a rozpustí nás a když stojím v tom multikulti davu na ulici, najednou mě přepadne hrozná zvědavost, co se mi bude první noc v novém bytě zdát, a radši mizím. nezdálo se mi nic, jenom teď se mi zdá, že toho rumu bylo až dost. ale aspoň teď můžu říct, že jsem byla na erasmus party, o to přece šlo, takže nějakej třes rukou, pcha.

je dobré míti doma a je dobré míti doma internet. jsem nadšena snad ještě víc, než ze včerejšího objevu fairtrade nutely. doma máme všude zrcadla a dlaždičky, takže jsem v pokušení říkat tomu zrcadlový palác, nebo tak nějak, nebo třeba malá alhambra, vzhledem k marockým spolubydlícím a starožitnému charakteru většiny zařízení. doma má spoustu triků, klika od těchhle dveří je tady v tom šuplíku, a spoustu kulturních odlišností. to o tom, že pod sierrou nevadou je v zimě zima, ale nikoho ani nenapadne odizolovat okna nebo pořídit pořádný topení, jsem zrovna věděla. ale třeba jsem nevěděla, že tady na severu afriky neznají varnou konvici a většina domácností vaří a ohřívá vodu na propanbutanových bombách. nikdy jsem si nemyslela, že by španělé byli vysocí, ale skutečnou představu o tom, jak jsou malí, jsem si udělala až ve chvíli, kdy se mi do postele nevešly kotníky. a tak.

have no fear for when i'm alone
i'll be better off than i was before

i've got this light, i'll be around to grow
who i was before i cannot recall

long nights allow me to feel
i'm falling, i'm falling
the lights go out
let me feel i'm falling
i am falling safely to the ground

i'll take this soul that's inside me now
like a brand new friend i'll forever know

i've got this light and the will to show
i will always be better than before

cesta do granady

2010-09-24T19:20:00.000+02:00

Nervy na pochodu, babička s lesklýma očima a moje marné snahy zhluboka dýchat. Rozlučkový večírek a last minute dobrodružství, bez kterýho bychom se i obešli. Pak dlouhá cesta, ale obklopena spolužačkami se cítím bezpečně, uvítací večeře, opravdu vřelé přijetí. Horko, pobíhání po městě, kde je lépe se na městskou dopravu vykašlat, puchýře na nohou, první srážky se španělskou byrokracií. Druhej byt, na kterej jsme se šly podívat, jsme podle nepřesných map hledaly asi hodinu, tak už jsme ho potom vzaly. Zahlcená cizotou, opuštěná, vytržená z kontextu, vyčerpaná. Smát se tomu, jak nic nefunguje, je jediný způsob, jak přežít. Společné jídlo jako zdroj bezprostřední radosti. A Granada je krásná, samozřejmě, líně se převalující, dlážděná, špinavá, arabská, plná koček a psů a hlavně psích hoven, žebráků, cikánů, turistů a anarchistických nápisů na všech zdech. A ostatní erasmáci jsou odevšud, většinou se chtějí hlavně učit španělsky a bavit, většinou jsou sympatičtí (nebo jsem v cizím prostředí mimoděk snížila požadavky na svoje společníky) a ještě větší většinou se v úskalích Universidad de Granada motají stejně jako já. Tak netlačím řeku, ono to snad nějak půjde.

hudební deníček I

2010-09-17T22:14:00.013+02:00

[LéTo 2o1o]
1.7. nostalgie po brněnském stěhování
Karel Plíhal: Nagasaki, Hirošima
4.7. cesta vlakem odpoledním sluncem
Leonard Cohen: Song Of The Partisan
5.7. komunikační obtíže a spousta rozdrceného ledu
Flunk: Down
7.7. objevila novou desku Crash Test Dummies (ano, ten hlas)
Now You See Her
8.7. Afghan Whigs: Be Sweet
9.7. Massive Attack: Angel
13.7. úzkost
The National: Afraid Of Everyone
14.7. koncert National v Dachau
Runaway
15.7. ano, byl to silný zážitek
Sorrow
20.7. řada folkových koncertů v Belgii, mimo jiné KV Express
21.7. den belgické nezávislosti a večeře s hippie přáteli hippie přátel
4 Non Blondes: What's Up
22.7. tohle moc hezky zpívá jedna z kolegyň dobrovolnic
Ella Fitzgerald: Cry Me A River
23.7. na festivalu v Gentu AedO
26.7. Manu Chao: Desaparecido
28.7. Fever Ray: If I Had A Heart
29.7. Bob Marley: Three Little Birds

dívka odjezdu

2010-09-13T12:54:00.008+02:00

psaní je psychohygienické.
nejtěžší částí každé cesty je dostat kufr ze skříně. skříň je vysoko, musim si stoupnout na židličku, kufry jsou zaskládaný asi čtyři v sobě, takže jsou slušně těžký a vůbec se nechtěj z tý skříně nechat vytáhnout, ubalancovat na židličce, bezpečně snést k zemi, vybrat si ten pravej (černej, střední). dál už je to brnkačka... do kufru plavky, rukavice, flamencový boty, spacák. je skoro plnej a to jsem ještě pořádně nezačala.

máme se zoe osm let výročí. žijeme v jiných světech, kde se dějou podobný věci. když přijdeme do medúzy, zrovna tam hrajou tady tuhle smutnou písničku a slečna servírka říká, dej tam něco jinýho, tohle je takový uspávací. tou samou myslim otvírali i koncert v dachau. esence tohohle léta.
což mi připomíná, že bych mohla něco udělat se svým dvouměsíčním písňovým deníčkem.

slavíme akrabí narozeniny na parukářce, tak dlouho jsem tam nebyla. teče slunce a bílý víno.
ležim na podlaze a přemlouvám vyděšený kotě se jménem z folklóru neexistujících přírodních národů.
navštívím punkvu (anebo jak to vlastně vyřešili s tím názvem) ve zkušebně a lituju, že nemám foťák, jak je to tam tak ideálně zkušebnovité, pohovka, plata od vajec, plný popelníky a nadšení.

všechno přichází v pravý čas, opatrně se těšim.

Jseš dívka odjezdu
voníš cestou
jseš vlak, letadlo, loď a vítr
Přijelas a odjedeš
Prožili jsme spolu malé requiem
Listí padalo, slunce oslepovalo
a město to tiše hlídalo

léto jsme milovali...

2010-09-09T22:53:00.004+02:00

dva týdny do odjezdu, počínající panika, počínající podzim a dnešní ráno v kobylisích smutný jako natřikrát zalitý kafe. myslim, že léto začalo končit to odpoledne, kdy jsme s kejklířem seděli na hlaváku a ruce se nám třásly nedospánkem, přemírou nikotinu a, ano, zimou. na rozloučenou mě obejmul a povídá, máš hezkej svetr. což je legrační slyšet od někoho, kdo nevidí. ostatně stejně jako spousta dalších věcí. když mě teď objímá bsk, říká, jsi studená, a já jsem. léto, co prošlo kolem, aniž bych si ho všimla. nebo už to bylo dávno.

modřiny z nohou už zmizly, až na tu největší, tu mám jako talisman. a brailla jsem zas skoro zapomněla (T je jako salsovej krok). tohle je jedna z těch věcí, okruhů, co teď píšu na papír, ani ne sem, ani je moc neřikám, protože na to ještě není čas. ideální muž hraje na kytaru, masíruje záda, chystá snídaně a píše básně.

kdysi předtím ladronka, brusle, rajčata a bakalářkočtení a hlodavé, velmi hlodavé, velmi existenciální a naprosto bezpředmětné pochyby.

letní kino, kam jsem šla v čepici, už nehraje. baví mě dělat věci jinak. nosit kšandy, mýt se v rybníce, běhat po lese s klapkama na očích. dává to mojí obyčejnosti trochu barvy. ale jde mi to jenom málo. jsem labilní a štítek nesrozumitelná je tak trochu zbytečnej.

meziměsto

2010-08-15T22:09:00.005+02:00

po starých kolejích. stýská se mi snad čim dál tim víc a svrbí chodidla, někam zas odjet. brno mě málem dojme, jako bych si až teď všimla, že tam nejsem. město láska. doma hledám svoje doma, povědomé a cizí jako skládačka, do který už nezapadám, jen přestupní stanice. in-between place.

zapomínám jména ulic i lidí, mění se mi před očima a mísí se ve zmatených snech.

pořád dokola si přehrávám jednu z belgických debat, o tom, nakolik lidská blízkost závisí na sdíleném času a místě. víc, než bych chtěla.

chystaná cesta dává všemu zajímavou perspektivu, mění věci ještě dávno předtím, než vůbec začne.

dneska jsem si koupila hoegaarden a pak pila víno. venku pořád ještě lítají blesky. jsou chvíle, a je jich málo, kdy se všechno tak nějak ztiší a zjasní. kdy je v tom nedostižném přítomném okamžiku všechno, jako by někdo rozhrnul závěs, náhlý paprsek vědomí. světlé body, značky na cestách.

nebe je modrý, jako tvý oči, nebo jak to ta načeva zpívá.

fais de beaux rêves

2010-08-05T14:54:00.005+02:00

před dvěma zápisy z minulýho týdne mám v papírovým deníku naposled něco z loňskýho srpna. léta už jsou prostě taková a intenzivní zážitky se vyznačují tím, že v obnovené a zatím křehké všednosti působí nereálně, jako by se to stalo už hrozně dávno, v jiném životě, někomu jinému, jako bych je znala vlastně jen z doslechu.

a stejně, ještě před čtyřmi dny jsem ležela ve stanu na belgický louce uprostřed ničeho, na jedné hřejivé hromadě se svojí 'náhradní rodinou'. a ještě včera jsem se probudila úplně sama v pochybném hostelu v bruselu. ten kluk, co měl tričko canada, byl opravdu z kanady a v koupelně jsem se bála odložit zubní kartáček. není vždy snadné hrát si na nezávislého cestovatele, ale stojí to za to.

vyhodila jsem džíny, co se definitivně rozpadly, a zelený boty, co už dávno nebyly zelený. místo toho naplnila batoh čokoládou a speculoos pastou. taky jsem přišla o kus zubu a domeček pro smakompisar. a kontinuitu.

chybí mi vůně máty a bytí v komun(it)ě, intenzita společnýho smíchu, trávit s někým dvacet tři a půl hodiny denně a tu zbylou půl hodinu se strachovat, kam se ztratil. chybí mi jednoduchost, třešňový pivo, slámový vlasy, pracovní písně, nečekaný rozhovory, francouzský pohádky na dobrou noc.
takže příští rok znova a v mezičase rande ve španělsku...

co jsem zapomněla publikovat

2010-07-12T13:15:00.005+02:00

praha žhne, rozkládající se mršina hemžící se turisty. za pár dní vyrazim za hudbou a pak za pralinkama a biochlebem.

odstranila jsem aspoň část toho nánosu věcí. do brna už jsem nejela. trochu je mi z toho všeho úzko, ale to nic. pořídila jsem si cestovní pojištění a plavky. jela jsem vlakem, koulela koule na letné, povozila se na lodičce, poflákala na střeláku. naučila jsem se grilovat lilek a žampióny a míchat mojito, uvařila bezvadně červenou rybízovou marmeládu, snědla spoustu zmrzliny. na kavalírce vypila něco alkoholu. s eygamem a zoe byla na karaoke, na chatě vcucla další dvě knihy a opálila se v několika vrstvách.

ke každýmu dni přiřazuju jednu píseň, třeba z toho někdy něco bude. mám tam nový crash test dummies, afghan whigs nebo massive attack. těšte se.

loučí se a končí (a začíná)

2010-06-25T20:30:00.006+02:00

stěhování. oblíkám hrníčky do barevných ponožek. můj pražskej pokoj obývají staré věci, se kterýma si nemám co říct a nechci na ně sahat. šuplíky začaly žít samostatným životem, nenacházím odvahu se do nich nořit, třídit, vyhazovat. nemám tušení, co bych v těch hlubinách objevila.
jsem trochu cizinec. něčí zapomenutej imaginární přítel.

město má magickorealistickej nádech. kniha, co mi připomíná duchy, který jsem taky vídala na každym rohu, než jsem se rozhodla být normální (možná bych zase měla přestat). čtu beletrii! prvních deset dvacet stránek vysaju s takovým úžasem, jako bych nikdy neviděla napsaný slovo.

loučící večírky na pokračování. včera u nádraží visel měsíc strašlivě nízko a byl úplně žlutej. možná se mi to jenom zdálo. nedokončené historky. nenačaté pláče. jaká hudba by k tomu asi hrála ve filmu? budeš tady ještě, až se vrátím? ve středu nebo v únoru. zákaz melancholie.

brněnskou letní já mám v oblibě. tanec na bosé trávě. cestu z fss na fildu chodím poslepu. jedu do dalšího města, abych se roztříštila na další malý kousky. barevnej písek.
nechci svůj život vyprávět v próze.

mám ráda hudbu, u který se nepozná, když je poškrábaný cédéčko, a taky texty, kam se vejdou čtyřslabičný cizí slova, jako třeba "postindustrial" v tý písničce serje tankiana.

je tu ještě jedna věta, která v tomhle postu musí zaznít: nechť již hříšné saxofony ďáblů rozzvučí síň úděsnými tóny waltzu, tanga a quickstepu.

raníček

2010-06-16T10:10:00.003+02:00

deset ráno, probouzím se dnes pomalu. káva, ještě bych nejradši zalezla zpátky do pelechu, ale to já ne, já si radši dočtu, co potřebuju dočíst, a pak půjdu nakoupit tím krásným po/předdešťovým vzduchem. včerejšek byl divnej, poslední tančení a pak nést svoje bolavý nohy a záda ještě do města, kde nikdo není, chvíli bloumat kolem, ale zázraky se bohužel nedějou takhle na počkání, s pachutí podrazu na patře se vracím zase zpátky sama. ale ta noc byla taková povidlová, že jsem si i to užila. soundtrack: conversation 16. chci chlapa s takovym hlasem.

máma mi poslala fotku jahod ze zahrady, prý abych z nich taky něco měla, a já si včera ve falku dala jahodovej koktejl, mňam. koupim si lístek do prahy, fakt, asi tak na zítra, potřebuju nějaký knihy ze cervantesu na tu svojí superpráci. něco se mi dneska zdálo, mělo to fauvistický barvy a pamatuju si, že jsme odněkud vycházely se zoe a já jsem říkala tak jdeme na víno a zatim svítalo...

venku už prší, vážení. hustě. mám se převlíkat z toho pyžama?

3 days in sunny june

2010-06-14T12:12:00.008+02:00

návštěvní dny v brně, zbrojovka a divadlo na špilberku, všude někoho potkat. čtení o postmoderně, moje spálený záda, komáří hryznutí a žabky plesk plesk po horkym chodníku. moc unavení na to, abychom se opili. famózní bouřka, proudy vody dolů po pekařské a katarakty keců, paradoxy, že? můj noční děs, pokažený zkoušky, převrácený autobusy a protivný domácí a kdoví co ještě lítá kolem jako obrovský příšery. bsk na mě otevře jedno oko, pak druhý, pak se otočí a spí dál, tak si sedim a zhluboka dejchám, už jsi velká, bubáci nejsou, pak si zas lehnu a ráno je zlý. měla bych se fakt učit.

možná se už o víkendu budu stěhovat.

zůstávám na místě, protože se neumim loučit, bojím se gest, radši odcházím náhle a jakoby nic a pak kroužim po městě a doufám, že ještě budu mít možnost to napravit. anebo ne? říkám ještě se uvidíme z čiré paniky.

v deníku, co do něj už nepíšu, jsem našla snítku levandule z loňska. voní. už je to za dveřma, už je to vlastně tady. do krabičky léto 10 házim prvních pár lístků. vlastně celkem je fajn to žít *

pá papá pá

2010-06-07T09:01:00.001+02:00

spousty nových dovedností. mezi moje čerstvě objevené nejoblíbenější patří vůbec nic neřešit a tvářit se, jako že se nic nestalo. mám pocit, že ve zkouškovym hloupnu, místo abych moudřela. hodiny a hodiny vykoukávám do zdi díry, až je z ní ementál. čínský polívky a šílený stavy. návaly hysterického smíchu, kolektivní vyjetost. zase pár dní léta, špilberk a letná. nečekané projevy sympatií, mrkám. patosy až na půdu. tří, čtyř, dvanáctihodinové spánky. syndrom posledních nocí, co se zaseknou drápkem. staré písně. dekadence, až mi z toho vlasy zešedly.
věci, co nechceš, ať se stanou, ty se stejně stanou...

mám letenku do španěl, ale ne zpátky. měla bych si asi přečíst čapka. těšim se, jak si v létě budu číst. žádnej strach ještě nikdy nikomu nepomoh. měla bych se radovat z toho, co mám, ne v tom hledat potíže. na zahradě jsou ředkvičky, rukola, kopr a jahody! stromy u fildy už zase odkvetly a brno má rozpáraný břicho, lezou z něj turisti, bezdomovci a cikáňata.
tak dlouho mi trvalo, než jsem se stal optimistou...

take it easy, take it hard

2010-05-25T20:42:00.003+02:00

moje nálady se houpou s počasím víc, než je zdrávo. když se mění tlak, je mi zle. když prší, chce se mi spát a brečet. když vyleze slunce, jsem šťastná. takhle snadný to se mnou je. brečet se mi chce často a nejde to. přednášim druhým o tom, jak přece ty smutky nesmí v sobě dusit, je třeba je upouštět, postupně, jinak to bouchne jako papiňák. a mně to taky nejde. čekám na tu lavinu nezadržitelného neodůvodnitelného pláče.
nerada věci neříkám.
jsem nadmíru spokojená a hluboce nešťastná, nedokonale lhostejná, nejasná, aprílová. čemu věřit, když nevim, čí jsem. rozmotala se mi hlava.

papírový růže v dešti vadnou, z vína a slunce bolehlav, silný studený café, odpolední spánek, cesty, zrychlenej tep, další víno, velkej bíločervenej deštník, parfém z bouřky. nejnovější objev tady.

až naprší a uschne

2010-05-14T10:21:00.006+02:00

když foukám do modrých vlasů, vypadaj jako bouřka. nebo vlnobití. venku prší a já ráchám svoje dlouhý nohavice v loužích, po uši zanořená do nových national a nervy na pochodu tam a zase zpátky. konce semestru bývají emočně výživné.

mám ráda tramvaj číslo sedm, vždycky přijede prázdná. na grohové šaliny zvrací filosofy a zase žerou další. líbí se mi, jak jsou za výlohama maturitní tabla. že když je poslední zvonění, ví o tom celý brno. a že se lidi zdraví "dobrý". trvalo to dva roky, než jsem druhý město vzala za svý, než ty nitky, poutající mě k prvnímu, trochu povolily a přestaly škrtit. a teď budu zase balit a nazdar, i když půl roku uteče jako voda, trpím předčasnou nostalgií.

pak se odněkud vynořují flashbacky loňskýho skvělýho léta. na jižáku koukám do krasohledu. na love planet je samozřejmě příšerná zima, snídáme v kauflandu a ve vlaku z tábora louskám nějaký texty ke zkoušce. v baskicku čtu etxebarríu, spim v bilbau na letišti polomrtvá strachy a v ruzyni mě čeká bsk. v krušných horách se plácám v blátě, signál chodim lovit na kopec a nohy strkám na noc do batohu. a tak. to letošní bude podobný. místo španělska belgie, místo festivalu koncert national a místo jednoho tábora s podivnýma lidma jinej tábor s jinýma podivnýma lidma. znovu street for art, ostrovy, znovu půjdem do zoo. anachronismy. šablona na vzpomínky. ale víme, jak se to má s těma stejnýma řekama.

2010-05-02T15:51:00.002+02:00

zamilovala jsem se do fever ray. soundtrack letošního jara. pouštim si to ráno, když šlapu do školy, a stromy mi mávaj.

koupila jsem si darjeeling z orange valley a hlávku salátu. mám chuť kreslit křídama na chodník, udělat piknik a tahat plastový kočky za ocásky. ráda tanec, drbání na zádech a fénovat si vlasy hlavou dolů.

potkala jsem stinku před školou (konečně, touhle fakultou nelze projít nepozorován), cikánku u záchodků ve švandě (neviděla jsem jí rok, velmi poetické) a nau v noci v krpoli. na starym pivovaru hráli noisecut.

políbila jsem se pod kaštanem, asi, už byla tma, ale kvetlo to.

šťastné dítě

2010-04-24T21:59:00.003+02:00

to takhle jednou koukám na svuj život a řikám si tyjo, kdo by to byl řek, že z toho podivného temného stvoření jednou vyroste takovejhle vlastně celkem normální člověk. tedy v rámci možností a jen když svítí sluníčko, ale stejně. a taky ještě rostu pořád. umělkyně jednou povídala, že v pravym slova smyslu se člověk stává dospělým zrovna v tomhle období, někdy po dvaceti. no je to náročné.

mám sluníčkový náušnice a jsou úžasný. a viděla jsem plešatou zpěvačku a spoustu dalších lidí. jsem asi jedinej člověk, co se těší na prázdniny do prahy. cítím letní nio někde pod povrchem, ale hodně blízko. probublávám. líbí se mi, co se píše o jaru jinde, a taky se mi líbí, že kvetou pampelišky a vůbec všechno. pod rukama rostou budoucí projekty na starym pivovaru, eseje, výzkumy a nápady na bakalářku.
v tuto chvíli se zdá, že to zase všechno dává smysl.

bolístky

2010-04-14T23:31:00.006+02:00

já vim, už bylo hůř. a přežila jsem. ale stejně. občas nostalgie zabolí, nečekaně, jako když se říznu do prstu o list papíru. to nic neni, to jenom ten déšť. to jenom ty hormony. že mě dojmou i dva staříčci v parku, protože si řikám, kdo bude do parku chodit se mnou. a taky mám pupínek na tváři. to jenom že jsem sama doma. že jsem si koupila jednu letenku a znova mě přepadl strach, že se v tom velkym světě ztratím.
jinak dobrý.

když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý
a přiložíš své tělo vedle mého,
uslyšíš,
že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela,
ti, kteří slaví, mají stoly plné jídel,
ženy a muži spolu tančí
a chmýří snáší se do vlasů,
jenom mi olízni ucho,
jako že živý jelen ke mně přišel.
[Květy: Listí podzimní]

stand by me

2010-04-10T21:52:00.000+02:00

jarní rozechvělosti a dlouhé týdny v brně. nechala jsem si ostříhat vlasy do asymetrické krátkosti. je mi divně. věčná paranoia, zdánlivá nespokojenost, moje ukřivděný závisti, žárlivosti, nejistoty. nemůžu spát, když na mě svítí měsíc. ale občas se směju taky.

po taškách, kapsách a poličkách se hromadí kaštany, vlásky tabáku a igelitový sáčky. včera v krmítku hráli čaj do kelímku pot a milenci a automaty telefonní. au. to už je tak dávno. jsem íjáček a měla bych namlouvat pohádky.

letos si chci ušít něco na sebe, co bych pak skutečně mohla nosit. bude to můj dlouhodobý plán. a taky si co nejdřív pořídim ty kšandy.

mám ráda pátky strávené ve škole, paradoxně. páteční škola je tak nějak milá a pozvolna plyne ranním světlem, látka je zajímavá a zábavný přednášející jako by se pořád tak napůl omlouval, že tam s ním musíme dřepět. a pak vyjdeme ven a svítí slunce, před sebou dva volné dny, na který ale přece nemá cenu jezdit domů, smích, cigarety, žádnej spěch. jdeme na brusle nebo na oběd a pak se jen tak flákat, je to takové pospolité a moc fajn. za chvíli už bude dost teplo na to, aby se dalo v noci sedět na špilberku. na to se těšim.

čtu věci do školy, prohlížim španělské brožurky, plánuju léto. brno je pořád menší a menší. každej den mám v hlavě spousty melodií. odkládám, pozvolna ze sebe odlupuju ty zimní nánosy hnusu. učím se vychutnávat přítomný okamžik. je to těžké a potřebuju k tomu hodně černého čaje a něhy.

z té náhlé radosti

2010-03-19T19:41:00.009+01:00

druhým dnem je jaro. mám extatickou náladu, pobíhám a chrlim. včera jsem objevila pisárky. v odpoledním světle jsem projíždlěla trolejbusem, jsou tam hrozně starý domy, takový jakoby koloniální a já je musim jet někdy fotit. bylo to skvělý. zase jednou ohromená městem. v deseti minutách hodím na filosofa obsah svý hlavy, směju se a je mi jedno, co z toho pobral. podobrazy piju čaj a vytvářím intelektuální binec a směju se zase, indiánovým ironickým očím. a směju se dneska, když jdu do školy. koupila jsem si ten tabák a motám cigarety. taky šalinkartu a jehlu a nit a grenu ve skle. svítí slunce. naplňuje mě to štěstím. nepochybně bych byla někdo úplně jinej, kdybych žila někde, kde není půl roku tma a zima.

ještě předtim byl večírek, stejnej jako obvykle. mám šaty a zase vedeme nějaký rádobyvážný hovory a já se najednou přistihu, že mě nebaví. před rokem bych měla pocit, bůhví jaká je to hlubina a souznění, a teď je mi to málo. před pěti lety by mi to změnilo život. prázdný řeči.

mám ráda brněnský rozjezdy, když mi zrovna nefrnknou. líbí se mi, jak se potkávají u nádraží a lidí mezi nima pobíhaj. baví mě pozorovat cestující. osamělé ženy se sesedají k sobě, každá má za očima příběh. jedeš z práce, měla jsi rande nebo byla v hospodě s kamarádama? odešla jsi jako první, trapně se vymluvila, protože jsi už chtěla být sama, nebo vydržela až do konce? bylo to hezký, nebo jste se zrovna pohádali? dal ti pusu, než jsi nastoupila, nebo na tebe bude čekat na zastávce, aby si tě odvedl domů? v jednom místě je na silnici schod a autobus musí zpomalit, aby ho projel. tak si to aspoň myslim. třetího dne tu díru přeletíme.

pomeranč mi zvedne náladu, maté zrychlí srdce. množství kafe a baget s sebou, knihy čtené v běhu, zkraty. anča a pepík byli milí. připadám si permanentně opilá. víno na skleněnce je příšerně kyselý, v sedmym nebi voní jako oplatky. ve falku maj skvělej višňovej koláč a ve starym pivovaru hodnýho vrátnýho. baví mě škola a chodit cvičit.

ještě předtim jsem se sešla s umělkyní v oddělení umění u dobrovského. deset minut před zavíračkou jsme se usadily nad obrázky a dožadovaly se občerstvení, pak se vydaly na melodku zkoumat, kam až lze posunout hranice hudby. zkonstatovaly, jak je brno malý, nevešly se do rozjezdu a skončily na čaji v podzemním krytu. když jsem se pak konečně dostala domů, drobně sněžilo a já si před usnutím zpívala, že chci žít nonstop.

tohle je zmatený příspěvek, který nikomu nic neřekne, je to takový osobní kardiogram, budoucí vzpomínka na hezký chvíle. jestli chcete, pusťte si někde, třeba tady mobyho lift me up. je v tom hrozně moc energie a já bych to sem dala, kdyby to nebylo tak široký.

z jiného světa

2010-03-03T22:14:00.003+01:00

popisné, patetické, interní

letos poprvé venku. když rozbalím větrovku, ucítím z ní listopadovej kouř. maringotka a pečený hrušky, ach. v mariánskym údolí jsou cesty blátem posedlý, což je ještě ta lepší varianta, horší je led. místy sníh taje před očima a pěšinky se mění v potoky jako by nic. to je dobrý znamení, směju se, zatímco mi teče do bot. a budeme chodit na brusle a pojedeme do zoo a, a! chvíli je dobře. slunce působí protizánětlivě, říká paní doktorka. a bělí jizvy, říkám já.

často teď vzpomínám na zónu. na ten moment síly, kterou teď znova nacházim. vytrženi ze spánku kdesi v lesích. hlasité ticho, smysly zostřené jako zvířata. v jednu chvíli jsem se zabořila do bažiny až po kolena, rašelina teplá v předranním chladu zabublala v botách a zrovna, když jsem chtěla vykřiknout, že už se odtamtud nevyhrabu, se mi před obličejem zhoupla přátelská ruka a vytáhla mě. roztržený kalhoty bahnem ztěžkly a jen tak tak mi držely na bocích. když pak nad rašeliništěm vyšlo slunce, bylo to jako výbuch života, vnímala jsem každej nádech, každý zachvění krve. a moje přání bylo splněný ve chvíli, kdy jsem ho vyslovila... nemá se o tom mluvit a taky o tom mluvit nebudu. dlouho jsem chtěla tu zkušenost nějak zachytit, zpracovat, a nešlo to. teď ke mně přišla skoro sama, když jsem hledala v minulosti nějakej záchytnej bod, něco, co by bylo jenom moje a na nikom nezáviselo. zjevila se, tak jasná, a řekla si o to, abych ji napsala. já to řikám pořád, že mi ty věci docházej s půlročnim zpožděnim.

anonymní samotáři

2010-02-28T08:57:00.004+01:00

některý křivdy jsou chronický. mám pocit, že teď je ten čas, kdy bych se měla sebrat a jít dál, už definitivně dokončit nějakou kapitolu. jenomže. vždycky, když mám pocit, že už je to uzavřenej případ, objeví se nové důkazní materiály a můžu začít znova. nechci řešit. nechci, protože čim víc soudim, tim víc vin nacházim. chtěla jsem si hýčkat svoje hezký vzpomínky, ne divnou pachuť ublíženosti. kolik naivních holčiček jako já už si asi myslelo, že "tohle je ale něco jinýho"? haha. vztahy mi připadaj beznadějně šablonovitý. proto se libovolná skupina žen do pěti minut hovoru začne bavit o chlapech a proto si mezi námi děvčaty tolik rozumíme (a skoro bych tipla, že mezi muži to nebude o moc jiný). prostě je to pořád to samý dokola. frustrující. a já jsem přísahala, že se radši nechám stokrát zklamat, než abych přestala věřit, ale nevim... stokrát možná, ale co pak. mám chuť házet věcma a řvát a běsnit jako v antický tragédii (třeba jako médeia, muhehe) a nakonec co. krčím rameny.

vážně uvažuju, jak může bejt tolik osamělých lidí. jsou o tom všechny knihy. dobře, jsou o tom minimálně dvě knihy, co jsem nedávno četla, osamělost prvočísel a sputnik, má láska. a samozřejmě taky všechny kritiky industrializace a postmoderny. a pak celá řada lidí, normálních, na první pohled spokojeně působících lidí, se kterýma jsem na tohle téma v poslední době mluvila. a všichni si připadaj tak sami. neni to divný? když je tolik osamělých lidí, proč se s tim něco nedělá? když je ten problém tak masovej, proč se o něm víc nemluví? můžeme třeba zřídit ministerstvo osamělosti a odcizení, nebo spolek proti samotě. já vim, že ani ve školce moc nefungovalo "mařenko, ty půjdeš do dvojice s pepíčkem, protože na tebe zbyl" a že spousta takových samotářů nemá společnýho nic víc než právě tu samotu. ale čistě matematicky je blbost, aby těch lichých bylo tolik. těch prvočísel. tak chodim po ulici a řikám si, že to přece nemůže bejt tak těžký. že ten člověk, co sedí vedle mě v tramvaji, je možná úplně stejně opuštěnej jako já a bylo by snažší tomu čelit společně... jen kdybychom si to dokázali nějak sdělit.
ahoj, já jsem nioblad a jsem osamělá.

vítr ke snídani

2010-02-25T18:42:00.007+01:00

tak jsem se dočkala. semestru. prvních náznaků jara. a to je zatím tak všechno. první náznaky jara jsou zrádný a já naivka jim na to vždycky skočim. a semestr je... hm, řekněme, že jsem dosud měla štěstí, když jsem první dva týdny vždycky skákala nadšením nad tím, kolik zajímavých věcí se zase dozvim. no tak tentokrát tolik neskáču.

už nevim, kdo to kde psal, že neni dobrý dávat srdce k ledu, protože se může stát, že přijde obleva a... myslim, že tam bylo něco o tom, že to srdce odplave, ale nejsem si jistá. každopádně. s tím táním něco i ve mně povolilo. emoce, co jsem pohřbila pod dokonalými racionálními konstrukty. vzpomínky, který jsem si zakázala. divim se velmi. asi jako když se proberete po flámu a zvolna si vybavujete, co se všechno stalo. kocovinu z toho mám podobnou a myslim, že teď chvíli nebudu pít. to je metafora, třetí triviální metafora v tomto odstavci, ve skutečnosti pít budu, a hodně.

před jednou z prvních přednášek bylo na chodbě strašně narváno. ještě že je ten filosof tak vysokej, že se v davu nemůže nikdy ztratit. dokonce ani kdyby nebyl magor, ehm. tak jsem mu vrátila tu tužku, co mi půjčil někdy v prosinci a já s ní pak napsala polovinu zkoušek. intelektuálové jsou nepoužitelní.
jinde jsem se zase dozvěděla, že podle jedné teorie je krása jen trikem přírody, způsob, jak nás přinutit k tomu, abychom se množili, nic víc. všechno, co vám na světě přijde hezký, každá píseň nebo obraz, směřuje k sexu. deprimující? na zoufalství je nejhorší to, že ho v žádném případě nesmíte přiznat. radši ani sobě.

Potulní kejklíři jdou zasněženou plání
v obitém talíři vaří vítr ke snídani
s cvičenou opičkou na rameni
životem malinko unaveni
potulní kejklíři jdou bílou plání

V kovárně na kraji vsi všechen sníh už stál
dobrý kovář odžene psy a pozve je dál
sláma je postelí i peřinou
a oni jeden k druhému se přivinou
a zítra na návsi začíná candrbál

z tohohle mám husí kůži

2010-02-19T16:15:00.005+01:00

pořád. stále. ještě. jestli půjdu v dubnu na flédu a tohle tam zahrajou, tak mě taky můžou vynést omdlelou jako nějakou hysterickou fanynku kelly family.

proto to tu musí bejt.
jo a taky v tom klipu hraje zouina knihovna.

domov jsou dveře, od kterých máš klíče

2010-02-18T16:40:00.003+01:00

dny plynou pomalu. co teď dělám: hodně spim, koukám na seriály, zkouším tvořit titulky, překládám, hrozně moc jim, věšim a sundavám prádlo, trochu cvičim, hraju bezduché hry, trochu čtu, sedim a koukám a každej večer hledám, kam bych se upíchla. vlastně ty prázdniny nejsou tak špatný, jenom mě pořád bolí hlava, asi jak ji málo zaměstnávám. dlouho jsem nebyla v praze takovou dobu v kuse (ehm, zhruba od září, no) a užívám si to. dlouho mě praha štvala. to, že musíte strávit hodinu v tramvaji, když chcete někoho vidět, a tak. teď jsem potkala v knihovně svojí brněnskou spolužačku, říkala, že je tady na návštěvě, a mě v tu chvíli zase jednou potěšilo, že já tady na návštěvě nejsem. mám tady svůj základní tábor. ten jeden byt, kterej snad za patnáct let bude konečně náš, oranžovej pokojík plnej relikvií mého dětství. a pak trochu ten druhej, na kopečku za zelenou brankou, od kterého už mám taky klíč a kde mi taky vaří snídaně, obědy a večeře. živoucí muzeum mé rané dospělosti...
jsem v tom období neřešení, neangažovanosti a tupé lhostejnosti. jsem šťastná, když je mi teplo, když se najim a vyspim. moc se nebavim ani se sebou. odporná hibernace. nemám se špatně. staráme se jeden o druhého a budeme rádi, když to zase přežijem.
v neděli pojedu konečně do brna. chce se mi. chce se mi zase trochu žít. někam jet. něco prožít. chce se mi do někoho se zamilovat, nebo možná radši ne, jak to mám vědět. chce se mi bejt šťastná a ono to přijde?

až roztaje

2010-02-09T13:10:00.003+01:00

když ta rozčvachtaná břečka po tisící zmrzne, zůstanou v ní otisky bot. uvězněný stopy, uvězněný minulosti všech, co tu prošli. mezi hřbitovy, kde jezdí spousta aut, je zase sníh málem černej od prachu. hromady špíny navršený u kraje silnice vypadají skoro jako štěrk. a já už chci jaro. pořád to opakuju, protože je to pravda, teď zrovna ta moje nejbytostnější.
občas bych brečela jenom nad pomíjivostí světa, nad tim, jak teď-teď-teď utíká něco, co už se nikdy nevrátí, a nikdo se neptá, jestli už jsem si tuhle minutu užila dost. ale teď zrovna chci, aby ten čas, kterej stejně nejsem schopná moc smysluplně využít, prostě jenom uběhl a nastalo to slastné potom, kdy tohle už bude tamto, už bude za mnou. no nic.
možná jsou ty plonkový minuty důležitý k tomu, abych pak prožila ty důležitý? možná člověk musí určitý procento svýho času proflákat, aby dokázal ten zbytek nějak naplnit.
každopádně mám pocit, že už celkem dlouhou dobu čekám, až... až bude konec semestru, až budou vánoce, až budu v praze, až budu v brně, až bude po zkouškách a nejnověji až bude semestr. a na co že to vlastně čekám? asi až bude dobře, no...

naučila jsem se říkat úplně všechno, vynášet na světlo každej stín, co mi přijde na mysl. teď se zase učim úplně všechno neříkat...

proč mám pořád potřebu se s někym srovnávat, obhajovat si sama před sebou svou vlastní existenci, dokazovat si, proč jsem hodna toho se ještě zítra probudit?

já si pořád protiřečim, já vim. jedna z výhod toho, že tu nemám archivy, spočívá v tom, že trvá o několik kliknutí déle, než si pozorný čtenář všimne, že píšu pořád to samé dokola.

všimli jste si někdy, že coco rosie je hudba jako stvořená k žehlení kapesníků?

mám novou šálu, je hrozně dlouhá. choulím se do ní, do hudeb, knih, filmů a divadel. do vzpomínek. ty se prolínají se sny. mám v hlavě vatu a obrázky překlikávají jako v takový tý dětský televizce. h. v plzni snídá ovesnou kaši a říká chceš? cvak. jdeme na koncert dvou úplně promočení po letní bouřce. cvak. válíme se se zoe na kampě a předstíráme, že se učíme asi k maturitě. cvak. nervózně chodim po bilbau a jim gumový medvídky. cvak. první noc v brně mám pocit, že deset metrů za českou končí svět. cvak. šestnáctiletá sedim vedle bsk a řikám slyšíš, co si teď myslim? cvaky cvak.
tok nesouvislých vjemů, automatické psaní. tento příspěvek postrádá informační nebo jinou hodnotu, ale měla jsem chuť něco psát. tak to vidíte.

tak jsme teda tady

2010-02-06T16:02:00.001+01:00

sláva nazdar. možná to bude celé ještě vypadat jinak, rozhodla jsem se ale, že budu oranžovější a že potřebuju nové motto.