it's always darkest before the dawn (pracovní hypotéza).
devadesát velryb uvízlo na mělčině, hlásím a oči mi slzí únavou. natvrdo usnu v metru a už ani nemluvim. probudím se o pět hodin později s panickou hrůzou, že jsem přehlídla konec světa. se jmény blízkovýchodních prezidentů před očima. s divným cvaknutím uvnitř hlavy. a pak pár hodin koukám do zdi a brečim.
nevyspalá realita je divná - copy of a copy of a copy. nevyspalá pláču a klepu se, troska, ale zas rozumim dekonstrukci a napadaj mě dobrý věci, který si ale po probuzení nepamatuju. muj mozek dělá nejlepší drogy. je strašně těžký věřit tomu, že člověk je víc než shluk biologických potřeb a společenských vlivů. filosofie je metafora a přežitek.
tyhlety kavárenský hlubokomyslný debaty, nějak jsem pozapomněla, že z toho jedné taky může bejt trochu smutno. svoboda je zodpovědnost a největší omezení je žádná omezení nemít.
tolik lidí řeší podobný křižovatky, jako já, na tolika rozdílných úrovních. asi je na to taková nějaká doba, na odhazování iluzí a střet s realitou. kritizuješ mě za to, co děláš sám.
po stokrát opakovaném "to bude dobrý" už slýchám i "vypadáš hrozně, běž si lehnout". vděčná těm, co se o mě v krizích starají, a těm, co se neptaj. až se z tohohle stavu proberu, všem se nám hrozně uleví, jenom já se možná budu divit. někdy bych přísahala, že se mi to jenom zdá. hlavu plnou útržků.
k snídani polívku a k večeři gumový medvídky. kdy jsem naposledy neměla chuť se opít? ne zas tak mladičká ne zas tak básnířka. hoď po mně kamenem.
čekám, kdy mi to přeroste přes hlavu. kdy opravdu udělám nějakej průšvih v práci, zapomenu klíče od druhého bytu, kdy odněkud odjedu, aniž bych tam dokončila to, co jsem potřebovala, kdy mi ujede autobus, kdy mě přejede auto. kdy se skutečně probudím na neznámym místě s totálně vymazanou pamětí. zatím se nic nestalo, jsem v pořádku, děkuji za optání.
chtěla bych jít někam bosa a chtěla bych ležet na trávě. když je mi zima, vzpomínám na to, jak jsem chodila v plavkách po trenčínském letišti.
je třeba přestat se nacházet v textech psích vojáků. dva týdny do státnic a mně se chce spát. je třeba studovat a dělat správná rozhodnutí. je třeba gumovat tužkou psané poznámky z knih.
zapomněla jsem se objednat na neurolgii. ironic.
soundtrack: Fugazi - Ex-Spectator
Psí vojáci - Chce se mi spát
Florence + The Machine - Shake It Out
Radical Face - A Pound of Flesh
31.1.2012
you wake up in brno
řekla nioblad v 18:23
Štítky: melancholická, momentky, monotematická, nesrozumitelná
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentářů:
když tohle čtu, jde mi mráz po zádech. to s tim samozásobením vlastním lsd už mě napadlo mockrát a je to...děsivý. exturea jako sviň.
až umřu, můžou z mýho mozku udělat lsd, jsem psala někdy na gymplu (jo, je to děsně emo). vlastně mě teď napadlo, jestli celá velká pubertální deprese nebyla prostě jenom z toho, že jsem vstávala před šestou.
to je únor, pacienti brečej nebo přimrzaj k lavičkám a všichni v práci jsme zároveň umrtvený a přecitlivělý a i v lavině práce si připadáme neužitečně a přestupně jako tenhle únor, nebarevný jako papírový ubrousky, který podáváme pacientům a řikáme: to bude dobrý, ale vlastně moc nevíme, co si kdo v hlavě vaří za mozkomor a nalháváme si, že našim hlavám se nic nestane, protože víme trochu teorie, zasekáváme se v půlce věty, v půlce roku, ale jinak jsme ou sou busy, protože jinak to nejde. Někdy mám pocit, že můj život je čekání na aspoň jeden vyrovnanej, úplně obyčejnej rok. Ale teď je únor a ten zatím vždycky přešel...(občas s menšim zpožděním tak v květnu). Bude to dobrý, uvidíte slečno nioblad, nechcete papírovej ubrousek? Trochu vám odře nos, ale vždycky je dobrý mít něco v ruce.
Přidat komentář