vážky

samoa kvůli přechodu do nového časového pásma zrušila jednatřicátý prosinec. napadlo mě, s neveselými nočními stavy a nedostatkem spánku, se dvěma závěrečnýma pracema, se zkouškama a státnicema na krku, jestli bychom třeba nemohli zrušit leden a únor. vždycky mě fascinovalo, jak je čas arbitrární. konstrukt. vždycky mě fascinoval čas.

práce mění moje psaní. i esemesky po sobě čtu čtyřikrát, jsem posedlá gramatikou a zároveň se mi zdá, že jsem nikdy nedělala tolik hrubek (těch odporných, za který bych si vždycky nafackovala).

práce mění moje myšlení. a praha, která po třech letech přestala být místem víkendových radostí, mění mě. jsem dost konformní na to, abych po osmi hodinách v kanclu vytuhla doma u televize a byla tak spokojená. jsem dost povrchní na to, abych přestala nosit alternativně vypadající hadry a koupila si makeup. jsem dost konzumní na to, abych přestala tvořit, přestala žasnout, přestala myslet. a děsí mě to. že ztratím smradlavý hospody a (pseudo)intelektuální debaty pro fancy bary s dražším pitím a až moc dobrou společností, ze kterých je úplně stejná kocovina. děsí mě moderní žena.

přišlo to zčistajasna jako jedno z těch cestovních vnuknutí někde za velkým meziříčím a já z toho od tý doby dělám vědu. protože je fajn se bavit o jídle, oblečení a filmech, ale někdy se chci taky bavit o filosofii a stavu světa. někdy chci koukat na seriály, ale někdy taky chci jít do divadla nebo na procházku, ale zároveň jsem sama moc líná na to vstát z křesla. stejně jako jsem na gymplu četla víc knih a psala básně, a teď je z toho jen nostalgický pousmání. možná v sobě nemám dost vyjímečnosti, invence, odvahy, možná jsem ve skutečnosti nudná a obyčejná slečinka ze střední vrstvy, kterou můžou spasit jen ti správní lidé a správná místa.

a tak mám filosofické dilema mezi městy a mezi čím vlastně? normalitou a pestrostí. pohodlím a objevováním. naivitou a pragmatismem. nevinnými studentskými roky a dospělostí? pocit, že stojím na křižovatce a že když teď odejdu, už se nevrátim.
což je možná scestný.
a samozřejmě vim, že se to vyřeší samo, že nemám tlačit řeku, která teče sama, a že prozřetelnost má plán.
...
a pak ty pocity vlastní nedostatečnosti a komplex "té ošklivější kamarádky". ale to je evergreen, kterej se nikdy neomrzí.
...
normálně bych byla napsala nějaký hořkosladký výpis z účtu loňského roku, ale tentokrát to nejde a nechci. byl to rok zasažení bleskem, po kterym zůstala jizva, mravenčení a rozbřesk. nejtěžší a nejkrásnější rok. už dlouho jsem neměla tak ráda život. (chóóó, toho patosu, teď abych si šla umýt ruce a vypláchnout pusu)
...
myslela jsem, že jsem tak zaměstnaná, že ani nebudu mít co napsat, a teď bych toho chtěla říct ještě hodně. tak já vám to řeknu příště (word vomit alert)

soundtrack: Austra - Lose It
Florence + The Machine - No Light No Light