pijáci noci

mají všichni alkoholici stejný oči?

polykat hořkost a tvářit se, že se mě nic netýká, už by mi celkem šlo. típnout všechny naděje hned v zárodku. glosovat cizí příběhy, když ten můj stagnuje. není to mozek, co v zimě zamrzá, ale srdce. jaká by to asi teď byla průtrž.
není težký zasáhnout slabý místo, když jich mám 568 a s chlastem přestává být legrace ve chvíli, kdy se opíjím ani ne do depek, jako do neveselých ambivalentních bizarností.

jsou lidi, kterým řeknete úplně všechno jenom proto, jak se na vás dívaj.

v mých posledních letošních brněnských dnech hraje žesťový kvarteto vánoční koledy a sloupy na české mají pletený návleky. kavárenská dekadence a konverzace na tenkym ledě, po kterých ráno zůstává v puse divná pachuť. absurdní stavy. ale taky záchvaty altruismu a dojímání se nad kdečím. to je vánocema, to je tou podivnou zimou a nocí.

po první ranní usnu v tramvaji a pak nevim, v jakym jsem městě. existenciální zážitky do každé rodiny.

když bylo dědovi jednadvacet, potkal holku, a už je s ní padesát let. moje narozeniny se projevují tim, že mě lidi oslovují mladápani.

soundtrack: Fugazi - The Kill