you wake up in brno

it's always darkest before the dawn (pracovní hypotéza).

devadesát velryb uvízlo na mělčině, hlásím a oči mi slzí únavou. natvrdo usnu v metru a už ani nemluvim. probudím se o pět hodin později s panickou hrůzou, že jsem přehlídla konec světa. se jmény blízkovýchodních prezidentů před očima. s divným cvaknutím uvnitř hlavy. a pak pár hodin koukám do zdi a brečim.

nevyspalá realita je divná - copy of a copy of a copy. nevyspalá pláču a klepu se, troska, ale zas rozumim dekonstrukci a napadaj mě dobrý věci, který si ale po probuzení nepamatuju. muj mozek dělá nejlepší drogy. je strašně těžký věřit tomu, že člověk je víc než shluk biologických potřeb a společenských vlivů. filosofie je metafora a přežitek.

tyhlety kavárenský hlubokomyslný debaty, nějak jsem pozapomněla, že z toho jedné taky může bejt trochu smutno. svoboda je zodpovědnost a největší omezení je žádná omezení nemít.
tolik lidí řeší podobný křižovatky, jako já, na tolika rozdílných úrovních. asi je na to taková nějaká doba, na odhazování iluzí a střet s realitou. kritizuješ mě za to, co děláš sám.

po stokrát opakovaném "to bude dobrý" už slýchám i "vypadáš hrozně, běž si lehnout". vděčná těm, co se o mě v krizích starají, a těm, co se neptaj. až se z tohohle stavu proberu, všem se nám hrozně uleví, jenom já se možná budu divit. někdy bych přísahala, že se mi to jenom zdá. hlavu plnou útržků.

k snídani polívku a k večeři gumový medvídky. kdy jsem naposledy neměla chuť se opít? ne zas tak mladičká ne zas tak básnířka. hoď po mně kamenem.

čekám, kdy mi to přeroste přes hlavu. kdy opravdu udělám nějakej průšvih v práci, zapomenu klíče od druhého bytu, kdy odněkud odjedu, aniž bych tam dokončila to, co jsem potřebovala, kdy mi ujede autobus, kdy mě přejede auto. kdy se skutečně probudím na neznámym místě s totálně vymazanou pamětí. zatím se nic nestalo, jsem v pořádku, děkuji za optání.

chtěla bych jít někam bosa a chtěla bych ležet na trávě. když je mi zima, vzpomínám na to, jak jsem chodila v plavkách po trenčínském letišti.

je třeba přestat se nacházet v textech psích vojáků. dva týdny do státnic a mně se chce spát. je třeba studovat a dělat správná rozhodnutí. je třeba gumovat tužkou psané poznámky z knih.

zapomněla jsem se objednat na neurolgii. ironic.

soundtrack: Fugazi - Ex-Spectator
Psí vojáci - Chce se mi spát
Florence + The Machine - Shake It Out
Radical Face - A Pound of Flesh

for the record

věci se dějou rychleji, než je píšu, nebo možná stejnou rychlostí, jak o nich myslim. klouže mi realita a v koutech jako chomáče prachu nacházím rady do života a bizarní komplimenty.

z lednů a únorů mám jen málo vzpomínek. chtěla jsem napsat svojí budoucí já, že je to hnus, ale že to zvládnu. že už jsem si dlouho nepřipadala tak silná a dlouho jsem neměla takovou podporu, jako teď. a jak je to skvělý, že můžu ty svoje věci někomu sdělovat a někdo mě bude poslouchat. a jak mě těší, když mi lidi říkaj, že dobře píšu, i když potom každý písmeno vážím dvakrát tolik. a že jsem vděčná za kamarády, co mě ve čtyři odpoledne lákají na absinth, a za ty, co mi utíraj brejle od deště, když mám plný ruce.

rozum je makovej korálek a mozek je prostě jenom divnej. pletu písmenka, vynechávám písmenka, vynechávám slova. nemělo by se psaní naopak čím dál tím lepšit? jsem zmatená, zapomínám věci a jednám automaticky aniž bych o tom věděla. je to fascinující, ale trochu děsivé. ztrácím přehled o tom, kdy a kde a proč a kdo jsem. divně spim a myšlenky z práce nechávám někde v chodbách metra nebo hlavy. budim se rozmazaná. kolik dní člověk potřebuje na nádech?

jsem morálně flexibilní, což zní líp, než jak to je. moje schopnost zamilovat se má svoje meze. moje schopnost nezamilovat se má svoje meze. cynici o sobě neříkají, že jsou cynici.

pět důvodů, proč se lidi dávají dohromady podle bsk:
láska, přitažlivost, zvědavost, rezignace, zoufalost.

na únavu je čaj, cukr a hudba.
na úzkost je alkohol a sex.

vážky

samoa kvůli přechodu do nového časového pásma zrušila jednatřicátý prosinec. napadlo mě, s neveselými nočními stavy a nedostatkem spánku, se dvěma závěrečnýma pracema, se zkouškama a státnicema na krku, jestli bychom třeba nemohli zrušit leden a únor. vždycky mě fascinovalo, jak je čas arbitrární. konstrukt. vždycky mě fascinoval čas.

práce mění moje psaní. i esemesky po sobě čtu čtyřikrát, jsem posedlá gramatikou a zároveň se mi zdá, že jsem nikdy nedělala tolik hrubek (těch odporných, za který bych si vždycky nafackovala).

práce mění moje myšlení. a praha, která po třech letech přestala být místem víkendových radostí, mění mě. jsem dost konformní na to, abych po osmi hodinách v kanclu vytuhla doma u televize a byla tak spokojená. jsem dost povrchní na to, abych přestala nosit alternativně vypadající hadry a koupila si makeup. jsem dost konzumní na to, abych přestala tvořit, přestala žasnout, přestala myslet. a děsí mě to. že ztratím smradlavý hospody a (pseudo)intelektuální debaty pro fancy bary s dražším pitím a až moc dobrou společností, ze kterých je úplně stejná kocovina. děsí mě moderní žena.

přišlo to zčistajasna jako jedno z těch cestovních vnuknutí někde za velkým meziříčím a já z toho od tý doby dělám vědu. protože je fajn se bavit o jídle, oblečení a filmech, ale někdy se chci taky bavit o filosofii a stavu světa. někdy chci koukat na seriály, ale někdy taky chci jít do divadla nebo na procházku, ale zároveň jsem sama moc líná na to vstát z křesla. stejně jako jsem na gymplu četla víc knih a psala básně, a teď je z toho jen nostalgický pousmání. možná v sobě nemám dost vyjímečnosti, invence, odvahy, možná jsem ve skutečnosti nudná a obyčejná slečinka ze střední vrstvy, kterou můžou spasit jen ti správní lidé a správná místa.

a tak mám filosofické dilema mezi městy a mezi čím vlastně? normalitou a pestrostí. pohodlím a objevováním. naivitou a pragmatismem. nevinnými studentskými roky a dospělostí? pocit, že stojím na křižovatce a že když teď odejdu, už se nevrátim.
což je možná scestný.
a samozřejmě vim, že se to vyřeší samo, že nemám tlačit řeku, která teče sama, a že prozřetelnost má plán.
...
a pak ty pocity vlastní nedostatečnosti a komplex "té ošklivější kamarádky". ale to je evergreen, kterej se nikdy neomrzí.
...
normálně bych byla napsala nějaký hořkosladký výpis z účtu loňského roku, ale tentokrát to nejde a nechci. byl to rok zasažení bleskem, po kterym zůstala jizva, mravenčení a rozbřesk. nejtěžší a nejkrásnější rok. už dlouho jsem neměla tak ráda život. (chóóó, toho patosu, teď abych si šla umýt ruce a vypláchnout pusu)
...
myslela jsem, že jsem tak zaměstnaná, že ani nebudu mít co napsat, a teď bych toho chtěla říct ještě hodně. tak já vám to řeknu příště (word vomit alert)

soundtrack: Austra - Lose It
Florence + The Machine - No Light No Light

pijáci noci

mají všichni alkoholici stejný oči?

polykat hořkost a tvářit se, že se mě nic netýká, už by mi celkem šlo. típnout všechny naděje hned v zárodku. glosovat cizí příběhy, když ten můj stagnuje. není to mozek, co v zimě zamrzá, ale srdce. jaká by to asi teď byla průtrž.
není težký zasáhnout slabý místo, když jich mám 568 a s chlastem přestává být legrace ve chvíli, kdy se opíjím ani ne do depek, jako do neveselých ambivalentních bizarností.

jsou lidi, kterým řeknete úplně všechno jenom proto, jak se na vás dívaj.

v mých posledních letošních brněnských dnech hraje žesťový kvarteto vánoční koledy a sloupy na české mají pletený návleky. kavárenská dekadence a konverzace na tenkym ledě, po kterých ráno zůstává v puse divná pachuť. absurdní stavy. ale taky záchvaty altruismu a dojímání se nad kdečím. to je vánocema, to je tou podivnou zimou a nocí.

po první ranní usnu v tramvaji a pak nevim, v jakym jsem městě. existenciální zážitky do každé rodiny.

když bylo dědovi jednadvacet, potkal holku, a už je s ní padesát let. moje narozeniny se projevují tim, že mě lidi oslovují mladápani.

soundtrack: Fugazi - The Kill

advent(ures)

týdny divů. po uši v práci si stanovuju krátkodobé cíle a zvolna se sunu časem vpřed (k jaru). zenové hrabání listí, skorofilosofické debaty jako za starých časů a hrozně vtipné ale nezveřejnitelné příhody. ples, kšandy, absinth a nadranní nadrané rozhovory. spánek tu i onde a nečekaně příjemná zahraniční návštěva - uklidila jsem si v pokoji a znovu objevila pražská zákoutí (café louvre je nádherný, lennonova zeď zase vypadá k světu a nevim, proč častěji nejezdím lanovkou na petřín). pečení cukroví jako obřad, svíčky, dopisy ježíškovi a první sníh.

kousky slunce a nesouvislý střípky v mojí hlavě. po letech listování v cílkovi, knihovna, kam jsem chodila jako dítě, vrací svíravej pocit v břiše, chci ty knihy všechny a dřív jsem si jich pokaždý odnášela dvacet.

děda si pamatuje, jak na vojně v mariánskym údolí nacvičovali chemickej poplach. kasárna byly v řečkovicích a velitel kontroloval, jestli nikdo nešvindluje s plynovou maskou.

make love, not relationships.

přenašeči knih

vybírám si radši tenčí knihy, protože je spíš dočtu. radši epizodu ze seriálu než celovečerák. jen krok od toho nenačínat rozhovory, které by se mohly stát příliš závažnými nebo zdlouhavými.

občas hrozně moc kouřím jenom proto, že mám ráda, když mi někdo zapaluje cigarety.

nikdy nevim, kdy byla poprvé jinovatka, protože se tu první snažím nevidět. nikdy nevim, kdy mi začalo bejt ouzko, protože si vždycky namlouvám, že je to jen chvilková slabost, pms, co já vim.

marťulje sepsala moc hezký návod k použití a zoe sbírá rady. můj krizový plán jde pomalu ale jistě do kytek. čtu knihy. občas, rozhodně ne dost často, jdu někam ven nebo cvičit. nemaluju. šla jsem jednou fotit a byla z toho tak paf, že se mi o tom zdálo (ve snu jsem zapomněla fotit na manuál a když jsem na to znova přišla, vycházely mi fotky tisíckrát barevnější než realita). nevařim. ale jím teplé jídlo. doma jsem rozdělila na: síť, pražské doma, brněnské doma, autobus mezi nima, práci, šalinu 8 a metro B.
někdy vysvitne slunce a je to jako zjevení, vzpomínka na to, jak jsem se taky mohla cejtit. fakt je ten, že žádná opatření nemůžou fungovat, protože líné podzimní nio je táááák jedno, že si kdysi její lepší část myslela, že by se tímhle měla řídit.

ale depresivní nio je zase (doufejme) lepší studentka.

alkohol, spánek a knihy ano. being social ano, pokud se počítá, že se někde opiju a pak jsem trapná.

moře fakt protivný sebelítosti a hypotetických slzí.

jsem zastáncem toho, aby se každej staral o svý narozeniny a orgasmy sám a neotravoval tím svým bližní. stálo mě hodně sil, než jsem vůbec začal mít rád sám sebe, a nemám chuť to zkoušet znovu kvůli někomu jinýmu.

jo, tady je ta rada, až se budu chtít hádat, tak mi neodporujte. ani se netvařte soucitně. prostě počkejte, až to přejde. i'm in a dark place.
soundtrack: Coldplay - Shiver

cestou dolů

už mám asi patnáct centimetrů šály, je červená a nikdo jí nechce.
baví mě muži, co se musí sehnout, aby slyšeli, co říkám.
některé z krátkých vlasů mi zešedly.

letní nálada končí s letním časem. to období, kdy se všechny problémy dají vyřešit sprchou a kafem; hodinou spánku, když je to hodně vážný.
existential itch. kdy se z nás stali takoví cynici a kam prosím můžu vyhodit zbytek svých ideálů, těch, který jsem přísahala nikdy neopustit? tragédiím se směju nejhlasitěji.

jdu v pátek z pohyblivých obrazů, znepokojivý surrealistický vize atomových výbuchů a těhotných žen. na takový umění nepotřebuju drogy, nebo jich možná potřebuju hodně. tma je nepřátelská a matoucí, ve tmě si připadám ztracená a někdy i ztracená jsem. vynořím se z města jak z neklidnýho snu.
je úplně jedno, jak mi bylo před listopadem.

vyběhaný cestičky. kolem nádraží. česká. grohova. janáčkovo náměstí. z knihovny. do knihovny. vysočanská. palmovka. nejodpornější smícháč. z metra. do metra. na žižkov pro čisté spodní prádlo.

a tak mi ten Gainsbourg v osmdesátém roce v Budapešti tu Bernsteinovu desku podepsal a já to dal té slečně, co tam se mnou tenkrát byla, místo toho, abych myslel na zadní kolečka, no jen si to představte.

večírková holka, co mě chytí červenýma nehtama nad loktem a další opoj(e)ná setkání když, jak říká marťulje, korzuju a vyzařuju inteligenci.
brno jako emoční výživa, brno, který nemůžu opustit. přehled vysokých škol je sebemrskačství.

v principu jsem pro všechny drogy, řekl jsem, pro lehké i pro tvrdé, ale pouze v principu, v praxi jsem proti, promiňte, jsem buržoázní intelektuál plný předsudků, nemohu dopustit, abyste tady ve veřejné zahradě bral drogy a předváděl svou zpustlou vizáž, odpusťte, ale je to proti mým zásadám, snad bych mohl připustit, abyste fetoval doma, jako se to dělalo dřív, ve společnosti inteligentních a kultivovaných přátel, za doprovodu Mozarta nebo Erika Satieho.
soundtrack: Beth Gibbons - Funny Time of Year